Moji drazí,

ti z vás, kteří mě znají (ať už osobně či skrze IG, blog, whatever), tak ví, že doby, kdy jsem socky (= sociální sítě) uznávala, jsou dávno pryč. Na druhou stranu jsem se nikdy netajila tím, že psaní článků je pro mě jakousi formou vyčištění hlavy. Nepíšu často, protože mám vždycky potřebu dostat ze sebe vše, co se mi motá v hlavě (a že je to kolikrát hodně velkej bordel), a čím více se do toho nutím, tím spíš mě opouští Múza… Ale když už se rozepíšu, chci ať to má hlavu a patu a ať to těm z vás, kteří se obětujete to přečíst, něco dá…

Stále se to všechno motá (a bude motat) kolem zdravého životního stylu, cvičení, atd… A i když už nemám potřebu dávat o sobě tolik vědět (třeba ve formě pravidelných IG stories a příspěvků), na tom, že posilku a vše kolem ní miluju, se stále nic nezměnilo. Co se však krapet změnilo je můj fitness cíl. A proto po dlouhé době slavnostně avizuji další ze série pel mel článků, který najdete již na staronové doméně (zde) a v novém hávu, do kterého budu postupně přetavovat celý web – ten už však nebude pouhým “blogem”, ale “mnou samou”.

Celý tento proces však bude náročný, hlavně co se nervů týče. Kdybych však měla čekat na dokončení webu do takové podoby, v jaké ho chci mít, tohoto článku se dočkáte nejdříve na Vánoce. Takže s chutí do čtení – pro zbytek obsahu však doporučuji subdoménu, na které se nacházíte nyní, a která je aktuálně – dle mého názoru – stále krásnější a uživatelsky přívětivější. Tak pěkné počtení!

– Gábi

PS: Na “novou” doménu postupně přetavím všechny články z mého současného fitka a na této zanechám pouze ty “oldstajlácké”. I když je tato kapitola již uzavřena, stále je součástí mého aktuálního já a nezaslouží si výmaz.

13.9.2018 Add Comment

Otrava jídlem – už zase? 🤔

Tak je to tu zase… I letos jako vloni jsem si pro velký úspěch a překvapivé výsledky co se vysekanosti břišní oblasti týče zopakovala několikadenní střevní chřipku. Původce této politováníhodné události mi není doposud znám. Nejprve jsem si myslela, že za to může lepek, který se schovával v nevinně vyhlížející omáčce pod masíčkem, jež mému tatínkovi poslala hodná babička, a kterou jsem omylem okusila (myslela jsem si, že to je soc, který já tuze ráda). No a jelikož jsem tento týden finišovala Whole30, reakce na lepek infiltrovaný v podobě jíšky do kastrůlku s masem z kolene mě napadla s ohledem na dosavadní zkušenosti jako první. 🤔

…

Zajímá tě víc? Tak honem na můj staronový web!

10.6.2018 Add Comment

(ne)Whole30, část 2.

V první části (ne)Whole30 jste se mohli dozvědět, co za program jsem se to vlastně rozhodla do svého stravovacího režimu zařadit a jakým způsobem jsem si ho upravila pro potřeby své fitness cesty.

Zařazovací fáze

Po absolvování 30-ti denní očisty metabolismu jsem se rozhodla podstoupit také doporučovanou zařazovací fázi, protože mě opravdu zajímalo, jak moje tělo reaguje na konkrétní alergeny ve stravě. To bych to ale nebyla já, abych i tu zařazovací fázi nepojmula trochu jinak – jednoduše jsem otestovala vše, o čem jsem si myslela, že mému tělu nedělá dobře. Takže mimo základní potraviny typu mléčné výrobky, lepek, luštěniny či cukry, jsem testovala např. také umělá sladidla …

NE sladidlům

…

Zajímá tě víc? Tak honem na můj staronový web!

3.6.2018 Add Comment

(ne)Whole30, část 1.

Prolog

Je sobota odpoledne, konkrétně 16:18, a mě už to vyvalování se na sluníčku a spalování fleků nějak přestalo bavit. Ty necelé čtyři hodiny za to však stály … Jen tak, jak vás rodiče stvořili, se vyvalit na balkon … Zavřít oči a nechat plynout všechny myšlenky, ale u žádné z nich se nezastavovat … Soustředit se maximálně na to, aby to spalování bylo co nejvíce rovnoměrné (což se samozřejmě nestalo, to už bych od své kůže chtěla opravdu hodně 😏).

Posledních pár týdnů se mi nedaří zrelaxovat mysl, je jako kdyby v napětí. Neustále se mi hlavou honí nějací strašáci… 🧟‍♀️ Z toho, co bylo nebo naopak nebylo … Z toho, co bude nebo naopak už nikdy nemusí být … A tak tu máme rozlámané a zničené tělo po trénincích ve fitku v kombinaci s neutišenou myslí, která mě v noci budí ze spaní a já se pak div nesesypu cestou na záchod … A dnešních pár hodin pod azurovým nebem bylo to pravé ořechové … Společnost mi dělala pouze nová Joy, Cukrfree kuchařka a moje myšlenky na nějaký ten pobyt u moře, který snad letos vyjde. Však už si nějakou tu dovolenou taky zasloužím/e!

…

Zajímá tě víc? Tak honem na můj staronový web!

 

 

26.5.2018 Add Comment

Co se stalo / děje / bude dít …

Moji drazí (teď už spíš občasní) čtenáři,

od mého posledního příspěvku uplynula dlooouhá doba, a stejně jako všechno ostatní v mém životě to má své důvody. Již jsou to nějaké čtyři měsíce, co jsem se rozhodla opustit svou alma mater posilovnu Old Style Gym – upřímně stále nevím, co se tehdy stalo, ale na 100 % jsem věděla, že potřebuji změnu. Okamžitě. Neboť hrozilo zbláznění se z toho všeho. A tak jsem kromě změny posilovny deaktivovala i Instagram a rozhodla se přejít do kompletního ústraní od všeho a všech. Tato rozhodnutí stále vnímám jako to nejlepší, co jsem pro sebe a svůj niterní klid mohla udělat. I když jsem si to neuvědomovala, nebo možná spíš nechtěla připustit, bylo toho na mě moc a potřebovala jsem zvolnit. Což se i stalo. Posilovna se tak pro mě stala tím, čím měla být už dávno. Místem, kam přijdu, hodinu dvě drtím vše, co se dá, a po této době odcházím. Nestarám se o nic jiného – žádný úklid, žádná hlídka za barem, žádný marketing a péče o sociální sítě… A tak to má být. Alespoň prozatím.

Aktuálně jsem sama sobě jak trenérem, tak výživovým poradcem, a musím pyšně prohlásit, že rozhodně nestrádám! Leňa mi v tomto směru předala hodně, a já jí nikdy nepřestanu být vděčná za to všechno, co pro mě udělala a co mě naučila. Nicméně život jde dál, a spolu s ním pokračuje i moje cesta za krásnějším, silnějším a štíhlejším já, jen s tím rozdílem, že to už není něco, co bych chtěla veřejně propírat. A je to tak dobře. 😌 Takže sbohem Instagrame, už ti nepřispěji žádnými lascivními fotkami nebo bootypózami na honění lajků a followers. Na to tam máš uživatelek dost. A co si budeme povídat – to, co jsou některé slečny schopny zasdílet, je občas až do nebe volající (aneb když nezaujmeš zadkem, vytas koz.. prsa 🐐🐐). Ale téma Instagram by byl na samostatný článek, do čehož se raději pouštět nechci. Myslím všichni víme, na co se snažím poukázat.

…

Když jsem pak v posledním příspěvku hlásila, že mám se svými webovkami velké plány, byla to pravda. Chtěla jsem si konečně nahodit svoje grafické portfolio a zpropagovat více sebe samu, jakožto člověka, který vám v lecčem dokáže pomoci (UX/UI/design, atd.). Blog měl sloužit spíše jako doplněk. Ale jelikož je můj život doslova a do písmene jedna velká horská dráha, opět z toho sešlo. Uvědomila jsem si, že by to spělo pouze ke druhé existenční krizi a mojí noční nespavosti. A tohle období teď nějakou dobu nechci zažít. Aktuálně si užívám toho “luxusu”, že pracuji opravdu jen pro jednu firmu a čistě v rámci pracovního týdne – víkendy mám vyhrazeny pro sebe samu, rodinu a kamarády. Sem tam se sice vyskytne nějaká grafická či jiná zakázka, ale musím se hooodně přemlouvat, abych ji vůbec přijala (#staylazy 🙈).

Ale na blog jako takový jsem nezanevřela. I když jsem teď ve fázi, kdy i prokrastinace na internetu mě vůbec nebaví (naopak mě opět hodně začlo bavit sledování filmů a věnování se sobě samé 😊😊😊) a radši si jdu zaběhat/zaplavat, sem bych stále chtěla přispívat. Záměrně nepíšu jak často, protože moje Múza je veeelmi nevyzpytatelná, ale pokud budu mít co na srdci, budu se snažit k článku dokopat. Na co se tak můžete těšit? Nooo, třeba na něco o stravovacím programu Whole30, kterým jsem si v modifikované verzi sama prošla a hodně si ho oblíbila, a který už potřetí absolvuji (pozn. G. modifikované Whole30 = takové stravování, které více sedí mé snaze o lowcarb/keto životní styl). ☺ Určitě bych se více chtěla rozepsat o tom, o co se vlastně jedná, co mi to přineslo, jak jsem program modifikovala, atd. Vnímám ho totiž jako velice zajímavý nástroj, díky kterému poznáte vlastní tělo, a řeknu vám, že mě tento program a jeho výsledky opravdu hodně překvapily.

Ale čím vás obohatím dál si netroufám odhadovat – možná se rozepíšu o něčem ze světa fitness, možná taky ne. Jelikož jsem teď sama sobě trenérem i makrokoučem, rozhodla jsem se svoje tělo pojmout jako objekt hodný testování, čemuž přizpůsobuji také tréninky a stravování. Cíl je však jasný – stáhnout do září co nejvíce tuku a nezbláznit se z toho (což už samo o sobě bude dost těžké 😁). A pokud se mi to povede a podzimní objemovka bude ve znamení žádného/zdravého přibírání (= co nejvyšší kalorický příjem + co nejnižší procento tuku navíc), tak se budu plácat po svých teď už docela širokých zádech.

A abyste viděli, že opravdu stále cvičím, přidávám fotku z jednoho ranního tréninku ramínek (stav před fitkem a po fitku). 😏💪

Taak se mějte famfárově!

– Gábi

20.5.2018 Add Comment

#Kecoprdy: Neosobně o sobě aneb proč v noci nespím

Můj milý deníčku,

dnes jsem chtěla sepsat týdenní report naší objemové fáze – zjistila jsem však, že k tomu asi nemám moc co říct. Chtěla jsem také sepsat duchaplnější článek na téma Existuje vlastně definice fitness (těla)? (článek bude! 💩), ale moje Múza mě opustila. Tak co teď? “Piš, prostě piš. I kdyby to nikdo nečetl, víš, že ti to pomáhá pročistit hlavu.” – asi tak nějak by zněl přepis hlásku, který mi v hlavě zní. Tak já ho tedy poslechnu. Dopředu říkám, že neručím za to, co na následujících řádcích vyplodím, dost pravděpodobně to totiž bude pelmel úplně všeho, co se mi honí hlavou (klasické kecy prdy Šáši Krusty). A že je toho v poslední době dost… 🤔

Dnes se měnil letní čas na zimní. A já si tak nějak uvědomuji, že ten čas poslední dobou neskutečně letí. Sotva se ráno probudím, už je zase večer a já jdu spát. A i když každý den probíhá přesně podle mých plánů, krapet mě to děsí. Jsem člověk, který se snaží z každého dne vytěžit maximum, zatím nenastal okamžik, o kterém bych si zpětně řekla, že ho lituji (pokud nepočítám takové ty ženské depkoidní kecy). A taky doufám, že ten okamžik nikdy nenastane. Ale poslední dobou se mi v hlavě rodí obrovské množství nápadů. Takových, které bych chtěla uskutečnit, ale na které bych potřebovala, aby měl den alespoň 72 hodin (a svoje druhé já k tomu). Některé nápady jsou krátkodobého charakteru, jiné dlouhodobého. Ale všechny směřují k mému lepšímu já a růžové budoucnosti…

Kdybych se měla nějakým slovem vydefinovat, byl by to jednoznačně kreativec (konečně to po 26 letech vím s jistotou 😅). Dokážu během chvíle vyplodit stovky nejrůznějších nápadů a řekla bych, že i dost použitelných. Z toho jsou ale okamžiky, kdy se nezmůžu ani na jeden. A teď co je lepší? Obávám se, že ta druhá fáze. Proč? Protože ve chvíli, kdy moje mysl začíná plodit kreativní myšlenky, se jimi začínám zaobírat, a moje myšlenky získávají prioritu plus veškeré mé soustředění. Já se pak ocitám v nekonečném kolotoči, který je v lepším případě zastaven vyšší mocí (např. prioritnějším úkolem) a nebo v tom horším případě končí mojí nespavostí. Dlouhou dobu jsem noční buzení se přisuzovala změnám ve stravě. Budiž, asi tomu tak nějakou chvíli i bylo. Ale včera jsem si uvědomila, že moje problémy se spánkem mají mnohem hlubší kořeny – a těmi je právě ta příliš kreativní, bujná fantazie, která vymýšlí jeden (business) plán za druhým. A když si k tomu připočtu proměnnou typu čas, můj mozek pak velice rychle vyhodnotí spánek jako zbytnou činnost, která se dá nahradit právě prací na těch lepších zítřcích (protože o ty se bohužel musíme postarat sami).

Byly noci, kdy jsem skutečně vstala po dvou hodinách spánku a šla pracovat, protože můj vnitřní hlásek zavelel, že než čučet do blba a pokoušet se usnout, tak radši dělat něco produktivního. Jako ano, v podstatě s ním souhlasím. Když už jste v té fázi, kdy se marně snažíte zabrat, tak je lepší jít dělat něco, co by vás případně mohlo opět unavit (v tomto je práce suverénní jistotka). Ale je to pak všechno se vším. Kdybych nechodila do práce, necvičila a neuvědomovala si něco jako důležitost regenerace, snad bych se i dobrovolně spánku vzdala (magor 🤦‍♀️). Jednu dobu (= na vejšce) byla noc v podstatě nejproduktivnějším obdobím mého dne – 90 % všech mých grafických návrhů vzešlo právě tehdy. Ale daní za to mi byl rozhozený biorytmus, kdy jsem pak nebyla schopna přes den cokoliv udělat. No a právě pravidelné navštěvování současné práce vše změnilo. Opět jsem se naučila fungovat přes den a v noci naopak tvrdě spát. Ovšem do doby, než jsem si uvědomila, že chci od života (a hlavně od sebe) mnohem více.

Asi to bude znít jakože jsem nějaká kariéristka či workoholik, to opravdu ne (a workoholikem ani nikdy být nechci). Ale spolu s pravidelným posilováním jsem zjistila, že mě baví posunovat své hranice. A to nejen ty fyzické, ale hlavně ty osobnostní. Baví mě se neustále challengovat a pak se v hlavě plácat po zádech, jak jsem dané výzvy splnila. Baví mě si stanovovat cíle a jít za nimi. Baví mě si dělat TO-DO listy a odškrtávat si splněné úkoly. Znovu mě začalo bavit učení (a to jsem ho na VŠ a SŠ nesnášela) – to hlavně proto, že už konečně vím, co od života chci, a co pro to musím udělat/naučit se (tudíž je to učení potřebné, ne zbytečné, jak tomu mnohdy na SŠ/VŠ bývá). A já prostě chci naplno využít svého potenciálu a toho, kdo vnitřně jsem – KREATIVEC. Proto se příštích pár měsíců hodlám naplno ponořit do tajů webových aplikací. Pokud totiž shledávám něco velice kreativním (i když psychicky opravdu náročným), pak je to právě programování, návrhy databázových systémů, atd… A ruku v ruce s programováním/designováním chci dělat něco, co mě baví snad ještě víc! Něco, co velmi úzce souvisí s mojí milovanou posilovnou a fitness odvětvím celkově. Tuto část si však nechám ještě pro sebe, není to nic jistého, a tak to nechci zakřiknout. ☺️ Prozradím jen to, že docela intenzivně pracuji na tom, aby se tyto plány do roka staly skutečností (wish me luck).

A protože je tento článek krapet #deepshit a já bych nerada někoho uvedla do deprese, chci ještě dodat, že takhle cílevědomá jsem vždycky nebyla. 🙈 Ještě loni jsem se plácala od ničeho k ničemu, neměla jsem žádné cíle ani vidinu toho, co by v budoucnosti mohlo být. V podstatě jsem ani nevěděla, co chci v životě dělat (profesně). Ale všechny ty události, které se za tu dobu staly (vytopeným MacBookem počínaje a osobnostní krizí o prázdninách konče), utvářely mé současné já. 💪 A i když se mi v poslední době hůře spí a moje hlava občas připomíná nekonečný zdroj energie, jsem za tento stav v podstatě vděčná. Protože pokud mám z něčeho větší strach než z nedostatku času a smrti (ano, bojím se smrti, a hlavně smrti z udušení), tak je to promarnění života. Takže závěrem jen jedno takové klišé, které slýcháváte/vídáváte dnes a denně – dělejte v životě to, co vás baví a naplňuje, a obklopujte se těmi správnými lidmi. Protože právě lidé kolem vás utváří to, kým jste, což zase určuje to, jestli na své cíle dosáhnete či nikoliv – to přeci dává smysl, ne? 😌 A ne nadarmo se říká, že je člověk průměrem 5 nejbližších lidí ve svém okolí – já se o tom přesvědčuji dnes a denně. ☺️

Dobrou noc!

 

Gábi

 

 

29.10.2017 Add Comment

Fitness – láska na celý život nebo prokletí?

… aneb jak to vnímám já.

Příspěvek, který nyní začínáte číst, je taková moje osobní zpověď. Pocity, které se ve mně mísí již pěkně dlouhou dobu, a které se střídají na pravidelné bázi. Kdybych je měla graficky znázornit, sinusoida by byla jasná volba (= jednou jsem dole, jednou nahoře).

Často se mě skrze direct messages na Instagramu ptáte, jak dlouho už cvičím. 🙈 Tohle je trošku ošemetná otázka, protože jsem byla zvyklá s menšími přestávkami na pravidelný pohyb v podstatě celý svůj život. Ať už se jednalo o blbnutí venku s kamarády, domácí cvičení podle Olgy Šípkové, Kayly Itsines či “profesionální” fitness domácí programy s Jillian Michaels/Shaunem T (toho jsem měla, a mám, obzvláště ráda, jeho programy jsou výborné!). Ale posilovnu jako takovou jsem navštěvovala jen chvíli na vejšce – měli jsme ji zdarma v rámci dobrovolného tělocviku.

Pak ale přišel zlom v podobě bolestivého rozchodu s tehdejším přítelem (psal se květen roku 2015), a já potřebovala nějak vyplnit svůj volný čas, neboť jsem měla pocit, že se ze svých myšlenek zblázním. Takže jsem začala jezdit na koni. 🦄 To mi vydrželo docela dlouho a abych pravdu řekla, moc mi to chybí, ale v zimě už to tak moc reálné nebylo – jednak jsem dojížděla a druhak, you know, pohodlná sídlištní bitch, co má ráda teplíčko. Čili jsem hledala náhradu. A vzpomněla jsem si, že v areálu, kde pracuje asi 3/4 mojí rodiny, je posilovna. Takže jsem před Ivčou nadhodila nápad, že tam začneme chodit. Slovo dalo slovo a my vyrazily. 👭

No, co vám budu povídat, dvě 🐥🐥 v posilce, které o tom “sportu” nemají ani šajnu, tak jak to naše cvičení asi mohlo vypadat. 😃 Nějaké to cardio, předkopy, snožování/roznožování, maximálně kladka. Činky a osy nám tehdy nic neříkaly. Chodily jsme asi 3x týdně, a jelikož jsem do té doby na dodatečnou váhu nebyla zvyklá, docela se mi vydefinovaly nohy. Nicméně se zvýšeným výdejem a blížícími se magisterskými státnicemi (= pracující nervičky), se zvýšil i můj příjem. Což by za normálních okolností bylo asi v pořádku, ale ne když se to stalo ze dne na den a můj metabolismus byl do té doby zvyklý na podstatně nižší příjem. A jelikož jsem pak v lednu 2016 skrze státnicový “svaťák” přestala do posilovny chodit a papkala dobrůtky, co nervózní dcerunce přinesl její tatínek, tak jsem po státnicích vypadala jako Méďa Kulička. Zádel jsem měla jako štýrský valach, ale konečně jsem dostála pověstnému Macákovic pozadí. 🍑

A začal typický ženský koloběh: “Vypadám jak to prase, musím cvičit, nesmím tolik jíst.“. Takže jsem opět začala navštěvovat Old Style Gym, opět řešila stravu, a jelikož jsem chtěla výsledky hned, hledala jsem způsoby, kterými to půjde co nejrychleji. V tu chvíli jsem narazila na sacharidové vlny. Ty by byly za normálních okolností super, kdyby neexistovalo něco jako povolený sobotní cheat day, kterým jsem si ty týdenní výsledky (of course) domrvila. Tehdy jsem si však uvědomila sílu cyklování sacharidů, ale paradoxně jsem se lépe cítila na jejich nižším příjmu (i když hlava chtěla cukr, protože cukr je co? droga!). A protože jsem se styděla požádat o radu někoho zkušenějšího (např. mou úžasnou trenérku Leňu, která je také výživový poradce), vzala jsem svůj denní kalorický příjem do svých rukou a s obavou o rychlé nakynutí jsem začala na nějakých 1000 kaloriích. Asi si dokážete představit ten makroživinový trojpoměr. S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že se živíte vzduchem. 😃 Nebo alespoň pro mě je to ohromně nízký příjem. Poznámka – právě v této době jsem se opřela do činek a těžkých vah, výsledkem mi byl doku*vený trapéz a stále nesouměrné půlky (jste netušili, co? 😅).

A protože se mi tehdy dostával do podvědomí pojem reverzní dieta, zkusila jsem strategicky týden co týden navyšovat. Naštěstí jsem tou dobou začala už cvičit s Leničkou a cítila jsem se tak nějak jistěji. Svěřila jsem se jí se svými stravovacími návyky a obavami, a ona se rozhodla mi pomoci. Tehdy jsem opět začala baštit sacharidy na vyšší úrovni. Reverzním navyšováním jsem se dostala až na nějakých 150 g (!!! 😆) denně, a moje strava se víceméně skládala z toho samého – proteinový kuskus everyday, protože tuků jsem měla sakra málo. Už ani nevím, jestli mi to tehdy vyhovovalo či nikoliv, ale abych pravdu řekla, tak s vyšším příjmem sacharidů byly i moje případné cheaty snesitelnější (přeci jen, tělo bylo na sacharidy zvyklé).

No, a pak přišly Vánoce 2016 a s nimi cukr kam se podíváš. 🍩 Takže opět nějaké to nakynutí, opět sebelynčování, a opět sacharidové vlny. Ale tehdy byly megaúspěšné (-4 cm v pase). A jelikož jsem v té době objevila spoustu veganských pokrmů bohatých na tuky, a já si uvědomila, že se prostě při nižších sacharidech a vyšších tucích cítím lépe, rozhodla jsem se v LCHF pokračovat. S Leňou jsme tehdy přidávaly na vahách týden co týden, a i když jsem jedla více, než v dietě o prázdninách, moje tělo vypadalo lépe. Prostě hodně jídla v kombinaci s těžkými váhami udělalo své. Ale musím podotknout, že to nebylo jednoduché, v posilovně jsem trávila den co den a když jsem neměla trénink s Leňou/sama, šlapala jsem na kole nebo koučovala kamarády s myšlenkou na absolvování kurzu fitness instruktora. Ale milovala jsem to – připadala jsem si skvěle, silně. Neměla jsem pocit, že bych něco zanedbávala nebo ztrácela, a ten pocit nemám zpětně ani nyní. Šla jsem si za svým, chtěla jsem svaly, chtěla jsem být štíhlejší a chtěla jsem zvedat více než borci v naší posilovně. 💪

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků a já si uvědomila, že život není jenom o cvičení, že to není jenom o tom být denně v posilovně, a že se chci realizovat i jinak, než cvičením. A že na to zkrátka potřebuji čas. Právě ten čas, který bych jinak trávila v posilovně. Cvičením. Takže něco muselo jít stranou. A to něco bylo právě to místo mně nejbližší. 😕 Ještě minulý měsíc jsem byla v Old Style gym 5x týdně (a z toho po/st/pá jak ráno, tak odpoledne) a cvičila na střídačku vršek/nohy. To se s příštím týdnem mění. V objemovce budu mívat full-body tréninky, které budou mít za úkol mě totálně zničit. Jednak proto, že budu chodit cvičit jen 3x týdně, a druhak z toho důvodu, že potřebuji, aby tělo dokázalo efektivně zvládat postupně navyšované kalorie. Protože pokud něco neumím, tak je to efektivní reverzní dieta, a proto jsem se opět po letní “rýsovačce” rozežrala. And you know what it means. 🐷 Takže mým primárním úkolem pro příští týdny bude nastavit průměrný denní kalorický příjem na takovou úroveň, abych neměla pocit strádání a potřebu dojídání se (protože moje hlava je prostě tvrdošíjnější než skutečné potřeby těla), a abych se postupným navyšováním tuků dostala na lehký kalorický nadbytek – chceme totiž budovat svalíky (na nízkosacharidovém principu). 😌 A jelikož tou dobou už budou Vánoce (jupííí), přijde mi to jistě vhod. 😇☺️

Závěrem bych chtěla podotknout smutnou pravdu – necítím se teď dobře ve svém těle (pupík na cover fotce budiž toho důkazem). 😔 I z toho důvodu na Instagram nepřidávám žádné aktuální fotografie a trýzním se pohledem na fotky z léta, kdy se mi moje postava opravdu líbila – aneb jak jednou okusíš … A i tento fakt mě donutil zamyslet se nad tématem, které mám připraveno v dalším, rozepsaném článku, ale na které ještě nenadešel čas. 🙈 Nejprve si totiž musím srovnat myšlenky a ujistit se, že ta rozhodnutí, která dělám, jsou správná. Proto jsem se rozhodla sepsat nejprve svoji fitness cestu, u které stále přemýšlím, jestli byla tím správným rozhodnutím nebo ne. Je to totiž jako nástup do vlaku, ze kterého nelze vystoupit. Ve chvíli, kdy začnete posilovat, se stanete věčně nespokojeným člověkem – moc malým, moc tlustým, málo osvaleným, asymetrickým, atd. Neustále se budete sledovat v zrcadle a hledat všechny nedostatky a změny. A neustále se budete srovnávat s ostatními. A z vaší hlavy se stane makrokalkulačka (ať zvedne ruku každý, kdo umí z hlavy makroživiny alespoň 3 potravin – 🙋). Proto aktuálně vnímám svět fitness spíše jako prokletí. A to mi vadí. Cvičení a celkově tento životní styl miluji, ale nechci jím být omezována. Proto mým dalším úkolem do následujícícíh měsíců bude nalezení jakési rovnováhy mezi tímhle vším. Chci být opět spokojená se svým tělem (a stravou) ať už bude mít % tělesného tuku jakékoliv. Ale zároveň chci toto procento tuku stahovat na nějakou přijatelnou úroveň, protože já ty štrůdly na břiše prostě chci! 😅 A když si to tak zpětně čtu, tak to všechno zní strašně krásně a jednoduše, ale je to sakra disciplína, kór s mojí hlavou.

Tak mi držte palce, a jak vždycky říkám, #staytuned, protože minimálně systém objemovky v příštích měsících bude velkolepý. 💪

 

Gábi Gábi

1.10.2017 Add Comment

Despacito …

Slowly … Pomalu … Aneb předsevzetí, které si dávám do dalších měsíců. Mnozí z vás jsou na mém Instagramu kvůli fotkám, které přidávám, a za to vás nemůžu obviňovat, vždyť o tom ta sociální síť taky je. Najdou se ale i tací, kteří sledují i moji #bodyunderconstruction cestu a pozorně čtou popisky, které k fotografiím přidávám. Ale jelikož opakování je matka moudrosti, začnu takovou menší rekapitulací. 🙃

Můj život se v poslední době odehrává víceméně na třech místech: můj domov – moje práce – moje posilovna (ooo ano, Old Style Gym Brno, kdo by nás chtěl navštívit 🤗). Na nic ostatního není čas. Respektive, člověk má čas na vše, na co si ho chce udělat, čemu stanoví prioritu. A mojí prioritou jsem aktuálně já sama. Sebestředné? Nikoliv. 😊 Pokud jsem se v minulosti z něčeho ponaučila, tak jsou to právě ty chyby, které jsem dělala. A díky nim jsem si uvědomila, že každý člověk by měl mít na prvním místě opravdu sám sebe a svoje potřeby. Tím nechci říct, že půjde přes mrtvoly, ale že se nebude upozaďovat a bude se rozhodovat hlavně s ohledem sám na sebe, ne na ostatní. Je to těžké, občas i bolestivé, ale ve finále je to to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. ☺️ A tak se stalo i u mě, že jsem se vyšvihla na nejvyšší příčku svých priorit.

A co to pro mě vlastně znamená? Ve finále se nic moc nezměnilo, a ani se měnit nebude (ale dramatický začátek byl potřeba 😃). Respektive – chci zvolnit. Aktuálně bodybuildingem a posilovnou žiji. Naše Old Style Gym je pro mě místo, kam chodím, když jsem smutná / veselá / naštvaná, nebo prostě jen tak. Někteří si budou klepat na čelo, někteří to pochopí. Ale já se zde opravdu cítím skvěle. Nemám zkušenost s jinými posilovnami (to na rovinu), ani nechci mít, OSG se pro mě stala druhým domovem. A za to vše může hlavně skvělá parta lidí a atmosféra, která v posilovně panuje. A taky to, že si můžete pustit na plné koule nějaký zcestný song (třeba Pudi pudi nebo Trololo song) a vyblbnout se do syta, aniž by vás za to někdo soudil. 😇 A to je přesně to, co se mi na OSG líbí. A proto taky posilovnu vypouštět nechci, to vůbec.

Jen už nebudu cvičit 6x týdně. Možná ani 5x. 😈 Čím více cvičím s Léňou, tím více si uvědomuji důležitost krátkých pauz a nějaké doby tréninku. Upřímně už mě ani nebaví cvičit déle než 1 hodinu, a sobotního legdaye, který mi díky navolenému počtu opakování a množství cviků zabírá cca 1,5 hodiny, se díky tomu děsím jako čert kříže. Osobně v takovém cvičení neshledávám ani efektivitu, ani potěšení, a navíc je to pro moje poslední dobou velice namáhané tělo opravdu únavné a vyčerpávající. A proto se ze mě do budoucna stane úplný submisiv a hodlám se svěřit kompletně do Leniččiných odborných rukou. Tzn., že už nebudu praktikovat žádné mimotréninkové legdaye či cardio – pokud jsem něco za dobu, co cvičím, pochopila, tak to, že jedním dnem bez cvičení gainy nezničím, stejně jako se moje tělo záhadně nezmění, když zařadím jeden tréninkový den navíc. Chci se teď mnohem více soustředit na regeneraci (a relax v posteli), rehabilitaci (fixování asymetrií těla, které vznikly právě zvedáním těžkých vah), zlepšování kondičky (sprintíky 😻, koneckonců, ty Under Armour botky jsou na běh 😅), stravu a volnočasové aktivity (= učení se).

Asi nemá cenu rozepisovat se o tom, jak se chci učit JavaScript, a některý z jeho frameworků, abych se v budoucnosti mohla živit i jako programátor, to bude zajímat pravděpodobně jen geeky nebo ajťáky. Takže tu máme téma č. 2 – hned po cvičení chci totiž upravit i své stravování, které, jak víme, je alfou omegou celého bodybuildingu. 🙃 Aktuálně jsem se reverzní dietou vyšplhala na nějakých 2.000 – 2.100 kcal, což je nejvíce, na kolik jsem se za celý svůj život dostala. A stále pokračuji v lowcarb stravování – nějak mi to již delší dobu vyhovuje a cítím se na něm opravdu dobře. Ale navýšení energetického příjmu vedlo k roztažení mého žaludku a v kombinaci s velkým energetickým výdejem také k častému přešvihávání stanového denního příjmu. Takže hello tůček na bříšku. 😔

No a proto budu v následujících pár týdnech zase v minicutu – nechci to přehánět a jít pod bazál, proto si kalorie krouhnu rozumně, cca o 300 kcal. A aby mi tato minidietka šla dobře a nic ji nenarušovalo, rozhodla jsem se zbavit všech neřestí, které mi způsobovaly chutě a vedly k mým nočním návštěvám ledničky – abyste rozumněli, vždy, když se v noci probudím z fáze hlubokého spánku, dostanu strašný hlad (nebo chuť?) 🙄 – takže do záchodu letělo třeba i moje milované arašídové máslo 😭. A poručila jsem si, že nákup dalších máslíček bude možný až jako odměna za úspěšnou minicutí fázi. Takže jsem strašně zvědavá, jak se s tím poperu, ale mohlo by to vést ke zlepšení mé stravovací disciplíny – ostatně na vytvoření návyku prý stačí 21 dní.

A celá tady ta minicutí fáze přichází opět vhod, protože další tréninkový plán bude tak trochu rýsovací – s Leňou tento pojem nemáme rády, protože objem a silovka forever, ale již pár týdnů stagnuji na vahách, takže to bude to nejlepší, co můžeme aktuálně  pro můj budoucí vývoj udělat. A proto ani nebude potřeba tolik jídla (snad 😁). Takže léto pro mě bude spíše ve znamení zvolnění, odpočinku, klidu a míru jak na domácí, tak na posilovací půdě.

No a od podzimu jedeme opět bomby! Vyšší váhy, větší objem, zkrátka bomby! I proto je potřeba si řádně odpočinout a připravit se na to. A na co se těším nejvíce? Samozřejmě na legdaye! Jak dnes sama Leňa řekla, je potřeba to uchytit úplně jinak – krátce, intenzivně, zábavně a hlavně EFEKTIVNĚ! A když si vezmu, kam byla schopna posunout moje vrchní partie za půl roku, tak jsem opravdu zvědavá, kam za tu dobu posune můj podvozek. Cílem je zaměřit se na partie, které mi matička příroda dala do vínku, tzn. využít potenciál kvadricepsů a hýždí. Protože každá žena by měla mít tu svoji signaturu, a tou mojí jsou jednoznačně silné nohy! A tomu hodláme jít naproti. 😏

Tak jak vždycky píši, #staytuned, bude to veeelkééé. 🤗

Gábi

 

 

7.7.2017 Add Comment

Tři měsíce do léta!

Víte, co je nejhorší? Když toho máte na srdci tolik, že nevíte odkud začít. Takže začnu systematicky. 🙂

Opět nám končí další týden, ale u mě to není důvod k smutku, nýbrž důvod k radosti. Ačkoliv mám stále hodně práce (i proto se můj avizovaný článek musel přesunout až na dnešek 🙁 ) a občas pocit, že nic nestíhám, miluji ten zápřah! Můj život se posledních několik měsíců skládá pouze ze tří míst: home – work – gym. Před pár dny mi moje máma řekla, že si s kolegyněmi v práci myslí, že přece nemůžu vůbec žít. Ale ačkoliv se to může jevit jakkoliv, můj život je přesně takový, jaký ho chci mít. Již dávno jsem pochopila, že nebudu dělat něco, co mi nečiní radost, nebudu se do ničeho nutit a lámat nic přes koleno. Moc dobře vím, že všechno má svůj čas a do některých činností a rozhodnutí prostě člověk musí postupně dospět.

Březen byl pro mě ve znamení totální down fáze, což jsem psala i v minulém článku. Ale rozhodla jsem se tomuto období nepodlehnout
a začít zase bojovat. A vyplatilo se! Opět mě začala bavit práce, a to dokonce tak, že jsem se rozhodla do svého JÁ ještě více
investovat v podobě oprášení programátorských znalostí – pokud to nevíte, jsem napůl informatik, a i když jsem nikdy nechtěla být
full-time programátorem/kodérem, aktuálně v této oblasti pociťuji jisté slabiny, které mi nedovolují stávající práci vykonávat tak,
jak bych si přála. A to přitom byly doby, kdy mě programování v C# fest bavilo. 🙂 Takže toliko k mojí profesní kariéře, myslím si, že
většina z vás je tu stejně kvůli cvičení, ale nebojte se, až budu mít dlouhou chvíli, i článek na téma “Co je ta Macáková vlastně zač” se tu objeví. 🙂

Co se cvičící sféry týče, ukončila jsem minicut, jehož výsledky byly docela ucházející (-4 cm v pase je asi můj největší úspěch),
a rozhodla se přejít do reverzního diety – stávající příjem byl opět pod bazálním metabolismem, do čehož jsem se už nikdy nechtěla dostat, ale když je váš běžný příjem na úrovni bazálu, tak se pak těžko vytváří deficit. A jelikož jsem během minicutu vlnila sacharidy a díky #lowcarb dnům objevila spoustu skvělých vegetariánských dobrot bohatých na tuky (třeba uzený tempeh <3), řekla jsem si, že si ještě nějakou dobu na lowcarbu pobudu. Musím říct, že jsem se bála stavu, který jsem měla loni v létě, když jsem tento systém uplatňovala poprvé – tehdy jsem měla potřebu se vždy jednou za čas strašně zprasit jen proto, že jsem tělu odpírala něco, co tak strašně chtělo (pečivo :-/), a cpala jsem do něj mléčné výrobky horem dolem. Ale teď jsem si řekla dost, pokud lowcarb, tak inteligentně. Koupila jsem si Cukrfree kuchařku (kdo nezná, doporučuji si projít blog www.cukrfree.cz), tuny ořechů na namletí (mandle a pékanové) a ořechových másel, vysokoprocentní čokoládovou hmotu a máslo z Čokoládovny Troubelice, nízkosacharidovou zeleninu a ovoce, a v neposlední řadě ZERO záchrany z Aktinu (Bodylab Zero Toppingy). A verdikt? Moje stravování je aktuálně velice snesitelné, a to dokonce tak, že na pečivo nemám chutě skoro vůbec, stejně tak na sladké či jiné věci, po kterých se mi dříve sbíhaly sliny.

Prvních pár dnů jsem byla trošičku unavená, měla jsem stavy, kdy mi mozek odmítal fungovat a tělo chtělo spát. Ale pak jsem se nějak adaptovala a dokonce i vstávání ráno pro mě nebylo žádný problém (vzbudila jsem se v 6 hodin a byla jsem čilá jako rybička). A víte, co je nejvíc vtipné? Včera (v sobotu) jsem byla u babičky z tatínkovy strany, která je proslulá svou typickou českou kuchyní (tuky, tuky, tuky a sloní porce) a klasickým podstrojováním. Připravovala jsem se na to celý týden a řekla si, že jednou za čas tento mega cheat day prostě řešit nebudu (no dostala jsem do sebe za včerejšek snad 8 tisíc kalorií 😀), ale co mě dost překvapilo, že ihned po obědě, kdy jsem do sebe dostala oběd složený ve velké míře ze sacharidů, jsem byla zralá na postel. Nacucávání se sacharidy pokračovalo celý den a moje únava rapidně stoupala. Takový stav jsem opravdu dloooouho neměla, a o to víc jsem se těšila na dnešek a svůj režim, který je sice podstatně chudší, ale méně zatěžující než včerejší obžérství (a to buďte rádi, že nevidíte ten nafouknutý žaludek a pupek, který nyní mám).

O problematice mého stravování bych mohla básnit do nekonečna, co je však ještě důležité zmínit je fakt, že za dobu, co jsem na lowcarbu, jsem shodila cca 3 kg váhy (od Vánoc dokonce 5 kg, tam jsem dosahovala váhy i 73-75 kg). Bála jsem se, že úbytek nastal hlavně u svalů, protože si přijdu pořád stejně tučná, ale ne, svaly to opravdu nebyly – v pátek jsem se vážila na diagnostické váze Tanita v posilovně, která sice nebude asi tak precizní jako InBody, ale vážím se na ní od doby, co cvičím s Leničkou masochistkou, takže rozdíl by zkreslen být neměl (jen procentuální hodnoty budou buď vyšší či nižší než v reálu). A jak jsem dopadla? Když jsem se vážila poprvé, měla jsem nějakých 72 kg a 22 % tělesného tuku (což je prý normální podíl u průměrné ženy). V té době jsem si nemyslela, že někdy klesnu pod 20 % (natož pod 70 kg), bylo to pro mě úplně nereálné. Ale klesla jsem, a to právě v pátek. Vážila jsem se ráno na lačno před cvičením, kdy mi váha dvakrát po sobě ukázala magických 68,9 kg a 17,7 % tuku !! Takže i z toho důvodu jsem sobotní obžérství podstoupila – byla to pro mě oslava a zároveň ukončení veškerých přežíracích dní a ponoření se do striktnějšího, ale pořád #IIFYM systému stravování, protože do léta chci ještě více svalů a méně tuků (ono totiž v kanclu pod oblečením ten sixpack bude vidět:-D). 🙂

A s budováním svalové hmoty souvisí vlastně ta druhá část mého fitness života – trénink v gymu. Dostala jsem plán šitý na míru svým požadavkům, které zněly takto: Split tréninků na vršek a spodek, kdy obě partie budu cvičit objemovým způsobem stejný počet dní, v praxi to pak vypadá následovně – po/st/pá cvičíme vršek + core, út/čt/so cvičím spodek (výjímku tvoří situace jako rodinné události či nečekané pracovní povinnosti a předkopy, u kterých už mám takovou váhu, že prostě potřebuji dopomoc, takže je cvičíme v pondělí) a v neděli mám restday či plavání. Prozatím jsem si legdaye kočírovala sama, ale jelikož jsem při cvičení značně nekreativní, rozhodla jsem se o plán požádat Léňu, která je odpalovacími kombinacemi cviků populární. A hned po prvním úterním legdayi jsem věděla, že jsem udělala dobře. Hýždě jsem měla napumpované a bolavé ještě dva dny poté a konečně jsem opět měla pocit, že můj spodek maká. Tento plán mám aktuálně na 6 týdnů, ale už teď tak nějak tuším, že tento systém bude to pravé ořechové a budu v něm pokračovat až do léta (takže cca 3 měsíce).

Mno, a to je z mé strany asi vše, dneska to byl opravdu spíše report, než nějaký #deepthoughts článek, což ale není na škodu, protože jsem blog zřizovala primárně kvůli fitness (tý)deníčku. To, že sem občas napíšu i něco osobnějšího, je pro mě spíše způsob, kterým uvolňuji kapacitu mozku na důležitější věci. Nevěřili byste, jak moc to pomáhá. 🙂

Krásný zbytek neděle!

Gabča

2.4.2017 Add Comment

Lord Voldemort se vrátí. Živý, v plné síle.

… asi tak nějak by mohl být nazván článek, který právě píši. Nemá to nic co dočinění s Harry Potterem, ale nevím proč mi to v souvislosti s daným tématem vyvstalo v mysli. 🙂

Někteří z vás vědí, že jsem si v lednu deaktivovala Instagram (a někteří se to dozví právě teď, ha!). V tu chvíli jsem k tomu měla racionální důvody a moje nechuť k této sociální síti byla tak veliká, že jsem již nechtěla být součástí této komunity (i když mě v poslední době mile překvapuje, viz #30secondstransformation, které kolují ve fitness sféře, a to je vlastně to, co mi tak vadilo). Ani na chvíli jsem tohoto počinu nelitovala. Až do okamžiku, kdy se v mém osobním životě začalo ku*vit vše, co se dalo (a to jsem ještě netušila, že je to pouhý začátek dlouhé éry). Najednou jsem si přišla jako kus neschopného a naprosto zbytečného individua, které by jistojistě nikomu nechybělo, kdyby z povrchu světa zmizelo (ano, přesně takové pocity zažíváme my ženy ve stavech hlubokých depresí, viď Ivi O:-)). V ten moment jsem chtěla jediné – uzavřít se do sebe a s nikým nekomunikovat, nic neřešit. Chtěla jsem, aby to všechno byl jen sen, ze kterého se probudím, a zase bude dobře. Ale dobře nebylo. Abych pravdu řekla, už si ten sled událostí nepamatuji (taky proč v hlavě uchovávat něco, díky čemuž jste měli takové psychické stavy), pamatuji si pouze dva, vlastně tři, zásadní okamžiky.

Ještě předtím, než se rozepíši dále, bych jen chtěla zmínit, že věřím na vesmírnou energii, osud a znamení, věřím v to, že všechny události, které se v našem životě dějí, se dít mají, že jsou to naše zkoušky, které buď zvládneme a postoupíme dál, a nebo se nám budou dít pořád dokola, dokud se z nich neponaučíme tak, jak máme. A že všechny osoby, které potkáváme, potkáváme z nějakého důvodu. Buď nás mají podrobit právě dané zkoušce, a nebo jsou to naše zrcadla, a nutí nás tak uvědomit si, co bysme na sobě měli změnit (protože pokud mi na druhém vadí něco, co sama dělám, tak bych to přece neměla dělat, ne?). Ale o těchto tématech se dá básnit do nekonečna, ideálně pozdě večer, se sklenkou vína a vodnicí po pravém boku.

Ale zpět k milníkům. Prvním z nich byl pád žebříku. Víte jak to je, občas si jen tak v duchu řeknete “Dej mi znamení.” No a znamení jsou všude. Některá menší, některá větší, některá přímo dech (a zdraví) beroucí. To jsem tak jednoho krásného sobotního večera zamykala mříž před dveřmi posilovny, a najednou mě něco praštilo do levé části hlavy. V prvních okamžicích mi hlavou proběhl bleskový scénář typu: “Otřes mozku, rozražená hlava, komu mám psát nebo volat, aby pro mě došel? Zvládnu dojet až domů? Může pro mě táta dojít na zastávku? Nemám radši volat mámě, která je ve městě?” Během těchto 10-ti vteřin jsem s duněním v zadní části hlavy opřela žebřík zpátky na své místo a zjistila, že jen o příčku níže se vyskytoval nezabouchnutý hřebík, čili si tak začnete říkat, že mohlo být i hůř. Zkontrolovala jsem tedy zámky mříže a přivolala si výtah. Neustále jsem si kontrolovala místo na hlavě, zda mi opravdu neteče červená. A preventivně napsala kamarádovi. Poté jsem s relativně klidnou myslí odešla na zastávku, abych usedla do šaliny vstříc 20-ti minutové cestě domů. V šalině bylo všechno v pohodě, hlava se mi nemotala, ale šokem jsem měla stažené hrdlo a bála se, že jakmile si stoupnu k výstupu, omdlím. Naštěstí se nic takového nestalo, a já s klidem dojela až domů. Táta zkontroloval postižené místo a vše se jevilo jako v pořádku. Takže ano, najednou si začnete říkat: “Co to do pr*ele mělo znamenat?” A nenapadne vás nic jiného než restart. Fajn, najednou to tak nějak začalo do sebe zapadat – můj pocit ohledně sebe samé, myšlenka hledání si nové práce, přehodnocování cvičení … To všechno dávalo smysl.

Ale bohužel žebříkem to spíše začínalo. A co bylo horší, že se to dělo v mém měsíci, v měsíci, na který se těším nejvíce – v březnu mám totiž jak svátek, tak narozeniny, a ačkoliv nejsem materialisticky založený člověk, beru tato data jako příležitosti k posezení s přáteli. Ale jak to tak bývá, na můj svátek si standardně skoro nikdo (kromě rodiny a úzkého kruhu přátel) nevzpomněl (mám ho na MDŽ, ha) a připomínat se nikomu nechci (na to mám zase svoji hrdost). Ale mile mě potěšili kolegové v práci, kteří si to přece jen zjistili a darovali mi Toblerone s tulipánem. <3 V tento okamžik se zastavím, ono to má ještě pokračování, o kterém ale psát nechci. Každopádně to byl první slzami protkaný den (a druhý milník) v mé sekvenci na pendrek událostí, u kterého jsem si opravdu už začala říkat, co jsem komu provedla tak strašného, že se toto všechno musí dít. Byl to také okamžik, kdy mě přešla veškerá chuť do cvičení. Nebyla jsem unavená, nebyla jsem fyzicky vyčerpaná, ale už jsem to jednoduše nezvládala. Byla jsem na pokraji vyhoření způsobeného z velké části dosavadním stavem v práci. A tento stav mě tak ubíjel, že jsem začala být apatická i v posilovně. Najednou jsem neměla sílu na vyšší váhy, u některých cviků ani na ty váhy, které jsem týden předtím zvládala jako nic. A při představě dalšího tréninku jsem v hlavě pociťovala znatelný blok, který nakonec dospěl v odvolání tréninku výměnou za pořádné zmasakrování zmasírování bolavé lopatky a hýždí (potřebovala jsem cítit jinou bolest než tu psychickou).

A třetím zásadním okamžikem, o kterém už většinou víte, byl můj narozeninový den – sobota 11.03.2017. Nic jsem na tento den neplánovala – to, jak to dopadlo na můj svátek, mi vzalo veškerou chuť do jakýchkoliv akcí. A kdybych tušila, co mě hned po ránu čeká, věděla bych, že jsem udělala dobře. To mi tak v 8 hodin ráno mamka otevře dveře do pokoje a pustí mi dovnitř nadrženou fretku, která ihned vyskočí na můj stůl, aby se mohla napít z vázy, ve které byla narozeninová květina od táty. Jenže co se nestalo – Caspík svojí váhou vázu převrhl a rovnou na můj MacBook Pro. Takže následoval výstřel z postele, sušení notebooku, slzy, slzy, slzy, a smiřování se s tím, že ta mokrá základní deska už to prostě nerozdýchá (což se nakonec potvrdilo). Vzteky jsem třikrát uhodila do kuchyňské linky, abych se při třetí ráně trefila do okraje dřezu a narazila si malíčkový kloub. Najednou se z mého narozeninové dne stalo slzavé údolí také u mámy, které ruply nervy (za poslední rok se toho v naší rodině stalo opravdu hodně) a s otázkou “Proč se tohle musí dít právě nám?” jsme se uklidnily, že se to tak asi stát mělo (shodou okolností jsem měla v plánu kupovat si nový ntb, ale tento jsem chtěla nechat mámě) – den předtím jsem dostala pracovní nabídku, která se neodmítá, ale bohužel k ní potřebuju MacOS, který co? Nemám a ještě minimálně 4 týdny mít nebudu.

A proč to vlastně všechno píši? V ten moment jsem měla dvě možnosti – zůstat na dně a litovat se, jak je všechno špatně a proti mně. A nebo zvednout zadek a bojovat. A já se rozhodla bojovat. Protože:

“I will fight till I take my last breath, I got the heart of a warrior, the heart of a warrior. I’ve been down, I’ve been out and I bled, I got the heart of a warrior, the heart of a warrior. I’ll never back down!” – Dizzee Rascal feat. Teddy Sky

Odešla jsem na hlídačku do posilovny a rozhodla se pro trénink nohou podle Ch. Thibaudeaua. A i když mám z preworkoutů respekt, rozhodla jsem se vzít si na pomoc Napalm. A víte co? Byl to nejlepší legday za dlouhou dobu, během tréninku jsem byla na pokraji sil, ale o to lépe jsem se cítila poté! A když pak za mnou došla nejlepší kamarádka Ivča, aby se mnou v posilovně byla po celou otevírací dobu, ten den nemohl být lepší. 🙂 Vlastně mohl, protože v ten den tu pro mě byli lidé, od kterých bych to vůbec nečekala (a o to větší jsem z toho měla radost), stejně jako tu pro mě nebyli lidé, od kterých bych to naopak čekala (ale o takových “kamarádech” už vím, že je potřeba je ze svého života vyškrtnout, ne jen kvůli jednomu dni v roce, ale kvůli tomu, že tu nejsou, když je potřebujete, i když vy tu pro ně jste vždy – a to je vlastně i moje novoroční předsevzetí).

Sečteno podtrženo, všechno zlé je pro něco dobré, a kdybyste znali všechny střípky této mé životní skládačky, uvědomili byste si stejně jako já, že všechno do sebe perfektně zapadá. Moje nechuť ke cvičení byla včerejším dnem (sobota 18.03.2017) prolomena, a já už se moc těším na pondělní trénink, protože to bude opět něco nového. Aktuálně máme cca 4 měsíce do léta, a i když neplánuji bývat každý den u vody, plánujeme vyjet s Ivčou na Mallorcu a tam by se to hot body celkem hodilo. 🙂

Koho zajímá můj fitness (tý)deníček stejně tak jako fotky na mém IG účtu, toho na tomto blogu ráda uvítám, chtěla bych sem alespoň na týdenní bázi zase přispívat, protože moje tělo se za tu dobu, co jsem obnovila Instagram, docela dost vyvinulo a chtěla jsem se se svým progressem pochlubit. Sama jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet s ohledem na nový tréninkový a stravovací plán. Takže #staytuned, bude to snad velkolepé.

xoxo, Gábi Gábi

19.3.2017 Add Comment