Definice fitness postavy: Existuje?

Je úterý 20.11.2017, 2:40 ráno. Já a moji přátelé trávíme čas na londýnském letišti Standsted – máme před sebou cca 5 hodin čekání na let směr Pardubice, Česká republika. Sedíme na jednom z mála volných míst, po své levici mám velké cappucino, na klíně tablet. “Tak co s těmi několika volnými hodinami, kdy spánek tak nějak nepřipadá v úvahu, provedu?”, ptám se sama sebe. Číst si e-book (Jídlo na prvním místě, kdyby vás to zajímalo 😜)? Browserovat? Prokrastinovat na Instagramu? Ani na jednu z těch činností nemám tu správnou náladu. Navíc se mi nechce být úplně neproduktivní. Otevírám tedy svůj blog a přemýšlím nad články, které jsem měla v plánu sepsat. A do oka mi padl ten, který právě začínáte číst. Jen bych dopředu chtěla upozornit, že se nejedná o žádné vědecké poznatky či studie, ale čistě o mé myšlenky a můj osobní názor ohledně definice fitness postavy. Aneb jak to vnímám já.

Kdysi dávno jsem na Instagram přidala fotku. Fotku, po které mi v directu přistála zajímavá zpráva. Obsah té zprávy asi není až tak důležitý, kazdopádně mohu poděkovat jejímu odesílateli za to, že jsem se nad daným tématem zamyslela. 🤗 Ale abyste byli v obraze – dotyčný mi psal, že moje postava je spíše mužského vzezření, že stále čeká, kdy uvidí právě TU fitness postavu. Nebudu lhát, po přečtení zprávy se ve mně mísily všelijaké pocity, nejvíc se mi ale chtělo smát. Tehdy mi totiž v hlavě vyvstala otázka, jestli vůbec existuje definice fitness postavy? Nebo všeobecně definice fitness? 🤔 Dost možná ano, ale za mě je součástí fitness sféry každý, kdo se rozhodl pro své zdraví využívat nějaké přidané fyzické aktivity. A osobně je mi celkem jedno, zda se jedná o ranní běh do práce, jízdu na kole místo cestování autem, cvičení doma v obývacím pokoji či zvedání činek v posilovně. Fitness pro mě není synonymem pouze těžkých vah a pobytu ve “fitku”. Protože každý z těchto vyjmenovaných druhů pohybů nějakým způsobem hraje ve prospěch našeho zdraví (teď prosím vynechejme sportovní aktivity na profesionální úrovni, zde už by se dalo spekulovat nad tím, jestli je to ještě zdravé či naopak, ono co si budeme povídat – všeho moc škodí). A dle mého názoru je více než úctyhodné, když se v dnešní době snahy o komplexní automatizaci všeho a všech donutí lidé dobrovolně vykonávat ještě nějakou sportovní aktivitu navíc – i kdyby to měla být pouze chůze do schodů místo ježdění výtahem. 🙈

Každý pohyb navíc má benefity jak pro naše tělo, tak pro naši mysl. Někdo se spokojí s menší intenzitou pohybu, někdo naopak potřebuje více. Já se řadím spíše do té druhé skupiny. Do té, která chce a potřebuje mnohem mnohem více energetického výdeje. A i když bych se kategoricky mohla řadit spíše mezi bodybuildery/weightliftery/sem tam i powerliftery (😂), rozhodně se nebojím své příspěvky (na Instagramu) označovat hashtagem #fitness (navíc si stále hrajeme jen se slovíčky). Proč? Protože pro mě fitness není ve znamení 6 % podkožního tuku a obrovských svalů. Pro mě jsou součástí fitness komunity právě všichni ti, kteří se pro své zdraví či dobrý pocit rozhodli hýbat. Takže kdybych měla odpovědět na otázku, jaká je vlastně definice fitness postavy, bez okolků přiznám, že sama nevím, i když určitou představu v hlavě mám. Ano, co se týče mé postavy – je spíše mužského vzezření a stále obalená velkým množstvím podkožního tuku, na druhou stranu je již značně osvalená (což si sem tam vyargumentovávám i before/after kolážemi) se značně rozvinutou silou.

A ano, mohla bych se teď rozepsat o tom, jak je v plánu budovat více svalů a redukovat podkožní tuk, ale to chceme ve finále téměř všichni, kteří bodybuildingem žijeme. Pokud bych ale měla zůstat čistě ve sféře fitness, pak je moje postava dostačující. Na soutežní prkna se nechystám, jsem se sebou spíše spokojená než naopak, a rozhodně se cítím být fit (stále mi nedělá problém rozeběhnout se na autobus či špacírovat celý den po městě), což se snažím podporovat i vhodným stravováním a regenerací. Ale kdyby nějaká oficiální definice fitness postavy přece jen existovala (např. těch již zmiňovaných 6 % podkožního tuku a co nejvyšší hmotnost svalů), pak je třeba si uvědomit, že Řím taky nepostavili za den, a že i to budování pěkné a udržitelné formy trvá ne týdny, ale měsíce, spíše roky, a ve finále pak na těch soutěžních prknech jde o celkový dojem, než o čísla či centimetry. I z toho důvodu mi nejsou sympatické soutěže tohoto rázu. Jednak se teď vyrojilo nějak velké množství bikin (a vy víte, že tuto kategorii ja přímo “miluju”), a druhak právě ta subjektivita hodnocení.

Osobně se mi těla bikin spíš nelíbí než líbí, přijde mi to “málo”. Ale předpokládám, že kdyby definice fitness postavy existovala, začínalo by se právě u této kategorie, dost možná by se tato kategorie stala právě ideálem fitness postavy. Možná si dost fandím (asi určitě 😅), ale tak nějak si myslím, že kdybych vytrvala a sesekala tuk na nějakou hodně nízkou hodnotu (řekněme 10 % a méně), mohla bych si na ta prkna stoupnout taky. Ostatně – sem tam na IG vídám případy, kdy se slečny rozhodnou soutěžit po velmi krátké době posilování, já si ale myslím, že tato soutěž potřebuje mnohem víc než jen 6-12 měsíců přípravy. Ale třeba se mýlím – zatímco někdo potřebuje delší + kvalitnější přípravu, někomu může stačit kratší a velice intenzivní (těch já zastáncem nejsem, dle mého názoru to má rychlý sklon k tomu, že se člověku vše znechutí a nakonec bude vypadat hůře než před přípravou – čest striktním výjímkám 🙏).

No, ale abych to tedy nějak shrnula – mým troufalým názorem zůstává to, že přesná definice fitness postavy neexistuje. Protože každý z nás má v hlavě nějakou představu, která se více či méně přibližuje námi nastaveným “hranicím” fitness sféry. Je to názor čistě subjektivní a nikdo nám nemůže mít za zlé, že se nám (ne)líbí to, co se nám (ne)líbí. Protože to, co pro někoho může být pomyslným stropem, je pro někoho jiného pouze odrazovým můstkem. A z toho vyplývá, že bychom si všichni měli dávat pozor na to, co říkáme či píšeme. Většinou totiž nevíme, s jakými bubáky, ať už fyzickými či psychickými, se ten druhý potýká, a to co pro nás znamená pouhé nevinné zkonstatování nějaké skutečnosti, může druhého solidně zamrzet, protože ta postava, kterou my jen tak smeteme ze stolu, je jeho životní dílo, životní úsilí a třeba i ten pomyslný strop. A když to zkombinujeme s tím, že se spousta lidí nemá rádo (i když si myslí pravý opak), je na průšvih zaděláno. Ale o sebelásce až někdy jindy, taky se jí neustále učím a stále čekám, kdy vyjde slunce i v této oblasti. 🙈

Takže tak no. Moji představu o fitness postavě již znáte, ale ještě jednou – jsou na ni potřeba vlastně jen dva předpoklady: takové procento tuku, aby měly svaly šanci se ukázat + množství svalové hmoty větší než je obvyklé. Teď je řada na vás – máte svoji vysněnou představu o té “pravé” fitness postavě? Pokud ano, podělte se se mnou buď v komentářích a nebo v directu na Instagramu. 🤗

Pac a pusu, Gábi

Poznámka: Fotku v náhledu jsem nevybrala náhodou, jak můžete vědět z mého Instagramu, jedná se o moji doposud nejlepší formu, a i když bych na ní našla spoustu nedostatků (např. na mě až moc malé svaly), jsem na ni pyšná a i přes to všechno je to pro mě stav hodný označení fitness postava (nebo spíše ten správný odrazový můstek). 🙃

#Kecoprdy: Neosobně o sobě aneb proč v noci nespím

Můj milý deníčku,

dnes jsem chtěla sepsat týdenní report naší objemové fáze – zjistila jsem však, že k tomu asi nemám moc co říct. Chtěla jsem také sepsat duchaplnější článek na téma Existuje vlastně definice fitness (těla)? (článek bude! 💩), ale moje Múza mě opustila. Tak co teď? “Piš, prostě piš. I kdyby to nikdo nečetl, víš, že ti to pomáhá pročistit hlavu.” – asi tak nějak by zněl přepis hlásku, který mi v hlavě zní. Tak já ho tedy poslechnu. Dopředu říkám, že neručím za to, co na následujících řádcích vyplodím, dost pravděpodobně to totiž bude pelmel úplně všeho, co se mi honí hlavou (klasické kecy prdy Šáši Krusty). A že je toho v poslední době dost… 🤔

Dnes se měnil letní čas na zimní. A já si tak nějak uvědomuji, že ten čas poslední dobou neskutečně letí. Sotva se ráno probudím, už je zase večer a já jdu spát. A i když každý den probíhá přesně podle mých plánů, krapet mě to děsí. Jsem člověk, který se snaží z každého dne vytěžit maximum, zatím nenastal okamžik, o kterém bych si zpětně řekla, že ho lituji (pokud nepočítám takové ty ženské depkoidní kecy). A taky doufám, že ten okamžik nikdy nenastane. Ale poslední dobou se mi v hlavě rodí obrovské množství nápadů. Takových, které bych chtěla uskutečnit, ale na které bych potřebovala, aby měl den alespoň 72 hodin (a svoje druhé já k tomu). Některé nápady jsou krátkodobého charakteru, jiné dlouhodobého. Ale všechny směřují k mému lepšímu já a růžové budoucnosti…

Kdybych se měla nějakým slovem vydefinovat, byl by to jednoznačně kreativec (konečně to po 26 letech vím s jistotou 😅). Dokážu během chvíle vyplodit stovky nejrůznějších nápadů a řekla bych, že i dost použitelných. Z toho jsou ale okamžiky, kdy se nezmůžu ani na jeden. A teď co je lepší? Obávám se, že ta druhá fáze. Proč? Protože ve chvíli, kdy moje mysl začíná plodit kreativní myšlenky, se jimi začínám zaobírat, a moje myšlenky získávají prioritu plus veškeré mé soustředění. Já se pak ocitám v nekonečném kolotoči, který je v lepším případě zastaven vyšší mocí (např. prioritnějším úkolem) a nebo v tom horším případě končí mojí nespavostí. Dlouhou dobu jsem noční buzení se přisuzovala změnám ve stravě. Budiž, asi tomu tak nějakou chvíli i bylo. Ale včera jsem si uvědomila, že moje problémy se spánkem mají mnohem hlubší kořeny – a těmi je právě ta příliš kreativní, bujná fantazie, která vymýšlí jeden (business) plán za druhým. A když si k tomu připočtu proměnnou typu čas, můj mozek pak velice rychle vyhodnotí spánek jako zbytnou činnost, která se dá nahradit právě prací na těch lepších zítřcích (protože o ty se bohužel musíme postarat sami).

Byly noci, kdy jsem skutečně vstala po dvou hodinách spánku a šla pracovat, protože můj vnitřní hlásek zavelel, že než čučet do blba a pokoušet se usnout, tak radši dělat něco produktivního. Jako ano, v podstatě s ním souhlasím. Když už jste v té fázi, kdy se marně snažíte zabrat, tak je lepší jít dělat něco, co by vás případně mohlo opět unavit (v tomto je práce suverénní jistotka). Ale je to pak všechno se vším. Kdybych nechodila do práce, necvičila a neuvědomovala si něco jako důležitost regenerace, snad bych se i dobrovolně spánku vzdala (magor 🤦‍♀️). Jednu dobu (= na vejšce) byla noc v podstatě nejproduktivnějším obdobím mého dne – 90 % všech mých grafických návrhů vzešlo právě tehdy. Ale daní za to mi byl rozhozený biorytmus, kdy jsem pak nebyla schopna přes den cokoliv udělat. No a právě pravidelné navštěvování současné práce vše změnilo. Opět jsem se naučila fungovat přes den a v noci naopak tvrdě spát. Ovšem do doby, než jsem si uvědomila, že chci od života (a hlavně od sebe) mnohem více.

Asi to bude znít jakože jsem nějaká kariéristka či workoholik, to opravdu ne (a workoholikem ani nikdy být nechci). Ale spolu s pravidelným posilováním jsem zjistila, že mě baví posunovat své hranice. A to nejen ty fyzické, ale hlavně ty osobnostní. Baví mě se neustále challengovat a pak se v hlavě plácat po zádech, jak jsem dané výzvy splnila. Baví mě si stanovovat cíle a jít za nimi. Baví mě si dělat TO-DO listy a odškrtávat si splněné úkoly. Znovu mě začalo bavit učení (a to jsem ho na VŠ a SŠ nesnášela) – to hlavně proto, že už konečně vím, co od života chci, a co pro to musím udělat/naučit se (tudíž je to učení potřebné, ne zbytečné, jak tomu mnohdy na SŠ/VŠ bývá). A já prostě chci naplno využít svého potenciálu a toho, kdo vnitřně jsem – KREATIVEC. Proto se příštích pár měsíců hodlám naplno ponořit do tajů webových aplikací. Pokud totiž shledávám něco velice kreativním (i když psychicky opravdu náročným), pak je to právě programování, návrhy databázových systémů, atd… A ruku v ruce s programováním/designováním chci dělat něco, co mě baví snad ještě víc! Něco, co velmi úzce souvisí s mojí milovanou posilovnou a fitness odvětvím celkově. Tuto část si však nechám ještě pro sebe, není to nic jistého, a tak to nechci zakřiknout. ☺️ Prozradím jen to, že docela intenzivně pracuji na tom, aby se tyto plány do roka staly skutečností (wish me luck).

A protože je tento článek krapet #deepshit a já bych nerada někoho uvedla do deprese, chci ještě dodat, že takhle cílevědomá jsem vždycky nebyla. 🙈 Ještě loni jsem se plácala od ničeho k ničemu, neměla jsem žádné cíle ani vidinu toho, co by v budoucnosti mohlo být. V podstatě jsem ani nevěděla, co chci v životě dělat (profesně). Ale všechny ty události, které se za tu dobu staly (vytopeným MacBookem počínaje a osobnostní krizí o prázdninách konče), utvářely mé současné já. 💪 A i když se mi v poslední době hůře spí a moje hlava občas připomíná nekonečný zdroj energie, jsem za tento stav v podstatě vděčná. Protože pokud mám z něčeho větší strach než z nedostatku času a smrti (ano, bojím se smrti, a hlavně smrti z udušení), tak je to promarnění života. Takže závěrem jen jedno takové klišé, které slýcháváte/vídáváte dnes a denně – dělejte v životě to, co vás baví a naplňuje, a obklopujte se těmi správnými lidmi. Protože právě lidé kolem vás utváří to, kým jste, což zase určuje to, jestli na své cíle dosáhnete či nikoliv – to přeci dává smysl, ne? 😌 A ne nadarmo se říká, že je člověk průměrem 5 nejbližších lidí ve svém okolí – já se o tom přesvědčuji dnes a denně. ☺️

Dobrou noc!

 

Gábi