Otrava jídlem – už zase? 🤔

Tak je to tu zase… I letos jako vloni jsem si pro velký úspěch a překvapivé výsledky co se vysekanosti břišní oblasti týče zopakovala několikadenní střevní chřipku. Původce této politováníhodné události mi není doposud znám. Nejprve jsem si myslela, že za to může lepek, který se schovával v nevinně vyhlížející omáčce pod masíčkem, jež mému tatínkovi poslala hodná babička, a kterou jsem omylem okusila (myslela jsem si, že to je soc, který já tuze ráda). No a jelikož jsem tento týden finišovala Whole30, reakce na lepek infiltrovaný v podobě jíšky do kastrůlku s masem z kolene mě napadla s ohledem na dosavadní zkušenosti jako první. 🤔

…

Zajímá tě víc? Tak honem na můj staronový web!

10.6.2018 Add Comment

Co se stalo / děje / bude dít …

Moji drazí (teď už spíš občasní) čtenáři,

od mého posledního příspěvku uplynula dlooouhá doba, a stejně jako všechno ostatní v mém životě to má své důvody. Již jsou to nějaké čtyři měsíce, co jsem se rozhodla opustit svou alma mater posilovnu Old Style Gym – upřímně stále nevím, co se tehdy stalo, ale na 100 % jsem věděla, že potřebuji změnu. Okamžitě. Neboť hrozilo zbláznění se z toho všeho. A tak jsem kromě změny posilovny deaktivovala i Instagram a rozhodla se přejít do kompletního ústraní od všeho a všech. Tato rozhodnutí stále vnímám jako to nejlepší, co jsem pro sebe a svůj niterní klid mohla udělat. I když jsem si to neuvědomovala, nebo možná spíš nechtěla připustit, bylo toho na mě moc a potřebovala jsem zvolnit. Což se i stalo. Posilovna se tak pro mě stala tím, čím měla být už dávno. Místem, kam přijdu, hodinu dvě drtím vše, co se dá, a po této době odcházím. Nestarám se o nic jiného – žádný úklid, žádná hlídka za barem, žádný marketing a péče o sociální sítě… A tak to má být. Alespoň prozatím.

Aktuálně jsem sama sobě jak trenérem, tak výživovým poradcem, a musím pyšně prohlásit, že rozhodně nestrádám! Leňa mi v tomto směru předala hodně, a já jí nikdy nepřestanu být vděčná za to všechno, co pro mě udělala a co mě naučila. Nicméně život jde dál, a spolu s ním pokračuje i moje cesta za krásnějším, silnějším a štíhlejším já, jen s tím rozdílem, že to už není něco, co bych chtěla veřejně propírat. A je to tak dobře. 😌 Takže sbohem Instagrame, už ti nepřispěji žádnými lascivními fotkami nebo bootypózami na honění lajků a followers. Na to tam máš uživatelek dost. A co si budeme povídat – to, co jsou některé slečny schopny zasdílet, je občas až do nebe volající (aneb když nezaujmeš zadkem, vytas koz.. prsa 🐐🐐). Ale téma Instagram by byl na samostatný článek, do čehož se raději pouštět nechci. Myslím všichni víme, na co se snažím poukázat.

…

Když jsem pak v posledním příspěvku hlásila, že mám se svými webovkami velké plány, byla to pravda. Chtěla jsem si konečně nahodit svoje grafické portfolio a zpropagovat více sebe samu, jakožto člověka, který vám v lecčem dokáže pomoci (UX/UI/design, atd.). Blog měl sloužit spíše jako doplněk. Ale jelikož je můj život doslova a do písmene jedna velká horská dráha, opět z toho sešlo. Uvědomila jsem si, že by to spělo pouze ke druhé existenční krizi a mojí noční nespavosti. A tohle období teď nějakou dobu nechci zažít. Aktuálně si užívám toho “luxusu”, že pracuji opravdu jen pro jednu firmu a čistě v rámci pracovního týdne – víkendy mám vyhrazeny pro sebe samu, rodinu a kamarády. Sem tam se sice vyskytne nějaká grafická či jiná zakázka, ale musím se hooodně přemlouvat, abych ji vůbec přijala (#staylazy 🙈).

Ale na blog jako takový jsem nezanevřela. I když jsem teď ve fázi, kdy i prokrastinace na internetu mě vůbec nebaví (naopak mě opět hodně začlo bavit sledování filmů a věnování se sobě samé 😊😊😊) a radši si jdu zaběhat/zaplavat, sem bych stále chtěla přispívat. Záměrně nepíšu jak často, protože moje Múza je veeelmi nevyzpytatelná, ale pokud budu mít co na srdci, budu se snažit k článku dokopat. Na co se tak můžete těšit? Nooo, třeba na něco o stravovacím programu Whole30, kterým jsem si v modifikované verzi sama prošla a hodně si ho oblíbila, a který už potřetí absolvuji (pozn. G. modifikované Whole30 = takové stravování, které více sedí mé snaze o lowcarb/keto životní styl). ☺ Určitě bych se více chtěla rozepsat o tom, o co se vlastně jedná, co mi to přineslo, jak jsem program modifikovala, atd. Vnímám ho totiž jako velice zajímavý nástroj, díky kterému poznáte vlastní tělo, a řeknu vám, že mě tento program a jeho výsledky opravdu hodně překvapily.

Ale čím vás obohatím dál si netroufám odhadovat – možná se rozepíšu o něčem ze světa fitness, možná taky ne. Jelikož jsem teď sama sobě trenérem i makrokoučem, rozhodla jsem se svoje tělo pojmout jako objekt hodný testování, čemuž přizpůsobuji také tréninky a stravování. Cíl je však jasný – stáhnout do září co nejvíce tuku a nezbláznit se z toho (což už samo o sobě bude dost těžké 😁). A pokud se mi to povede a podzimní objemovka bude ve znamení žádného/zdravého přibírání (= co nejvyšší kalorický příjem + co nejnižší procento tuku navíc), tak se budu plácat po svých teď už docela širokých zádech.

A abyste viděli, že opravdu stále cvičím, přidávám fotku z jednoho ranního tréninku ramínek (stav před fitkem a po fitku). 😏💪

Taak se mějte famfárově!

– Gábi

20.5.2018 Add Comment

Definice fitness postavy: Existuje?

Je úterý 20.11.2017, 2:40 ráno. Já a moji přátelé trávíme čas na londýnském letišti Standsted – máme před sebou cca 5 hodin čekání na let směr Pardubice, Česká republika. Sedíme na jednom z mála volných míst, po své levici mám velké cappucino, na klíně tablet. “Tak co s těmi několika volnými hodinami, kdy spánek tak nějak nepřipadá v úvahu, provedu?”, ptám se sama sebe. Číst si e-book (Jídlo na prvním místě, kdyby vás to zajímalo 😜)? Browserovat? Prokrastinovat na Instagramu? Ani na jednu z těch činností nemám tu správnou náladu. Navíc se mi nechce být úplně neproduktivní. Otevírám tedy svůj blog a přemýšlím nad články, které jsem měla v plánu sepsat. A do oka mi padl ten, který právě začínáte číst. Jen bych dopředu chtěla upozornit, že se nejedná o žádné vědecké poznatky či studie, ale čistě o mé myšlenky a můj osobní názor ohledně definice fitness postavy. Aneb jak to vnímám já.

Kdysi dávno jsem na Instagram přidala fotku. Fotku, po které mi v directu přistála zajímavá zpráva. Obsah té zprávy asi není až tak důležitý, kazdopádně mohu poděkovat jejímu odesílateli za to, že jsem se nad daným tématem zamyslela. 🤗 Ale abyste byli v obraze – dotyčný mi psal, že moje postava je spíše mužského vzezření, že stále čeká, kdy uvidí právě TU fitness postavu. Nebudu lhát, po přečtení zprávy se ve mně mísily všelijaké pocity, nejvíc se mi ale chtělo smát. Tehdy mi totiž v hlavě vyvstala otázka, jestli vůbec existuje definice fitness postavy? Nebo všeobecně definice fitness? 🤔 Dost možná ano, ale za mě je součástí fitness sféry každý, kdo se rozhodl pro své zdraví využívat nějaké přidané fyzické aktivity. A osobně je mi celkem jedno, zda se jedná o ranní běh do práce, jízdu na kole místo cestování autem, cvičení doma v obývacím pokoji či zvedání činek v posilovně. Fitness pro mě není synonymem pouze těžkých vah a pobytu ve “fitku”. Protože každý z těchto vyjmenovaných druhů pohybů nějakým způsobem hraje ve prospěch našeho zdraví (teď prosím vynechejme sportovní aktivity na profesionální úrovni, zde už by se dalo spekulovat nad tím, jestli je to ještě zdravé či naopak, ono co si budeme povídat – všeho moc škodí). A dle mého názoru je více než úctyhodné, když se v dnešní době snahy o komplexní automatizaci všeho a všech donutí lidé dobrovolně vykonávat ještě nějakou sportovní aktivitu navíc – i kdyby to měla být pouze chůze do schodů místo ježdění výtahem. 🙈

Každý pohyb navíc má benefity jak pro naše tělo, tak pro naši mysl. Někdo se spokojí s menší intenzitou pohybu, někdo naopak potřebuje více. Já se řadím spíše do té druhé skupiny. Do té, která chce a potřebuje mnohem mnohem více energetického výdeje. A i když bych se kategoricky mohla řadit spíše mezi bodybuildery/weightliftery/sem tam i powerliftery (😂), rozhodně se nebojím své příspěvky (na Instagramu) označovat hashtagem #fitness (navíc si stále hrajeme jen se slovíčky). Proč? Protože pro mě fitness není ve znamení 6 % podkožního tuku a obrovských svalů. Pro mě jsou součástí fitness komunity právě všichni ti, kteří se pro své zdraví či dobrý pocit rozhodli hýbat. Takže kdybych měla odpovědět na otázku, jaká je vlastně definice fitness postavy, bez okolků přiznám, že sama nevím, i když určitou představu v hlavě mám. Ano, co se týče mé postavy – je spíše mužského vzezření a stále obalená velkým množstvím podkožního tuku, na druhou stranu je již značně osvalená (což si sem tam vyargumentovávám i before/after kolážemi) se značně rozvinutou silou.

A ano, mohla bych se teď rozepsat o tom, jak je v plánu budovat více svalů a redukovat podkožní tuk, ale to chceme ve finále téměř všichni, kteří bodybuildingem žijeme. Pokud bych ale měla zůstat čistě ve sféře fitness, pak je moje postava dostačující. Na soutežní prkna se nechystám, jsem se sebou spíše spokojená než naopak, a rozhodně se cítím být fit (stále mi nedělá problém rozeběhnout se na autobus či špacírovat celý den po městě), což se snažím podporovat i vhodným stravováním a regenerací. Ale kdyby nějaká oficiální definice fitness postavy přece jen existovala (např. těch již zmiňovaných 6 % podkožního tuku a co nejvyšší hmotnost svalů), pak je třeba si uvědomit, že Řím taky nepostavili za den, a že i to budování pěkné a udržitelné formy trvá ne týdny, ale měsíce, spíše roky, a ve finále pak na těch soutěžních prknech jde o celkový dojem, než o čísla či centimetry. I z toho důvodu mi nejsou sympatické soutěže tohoto rázu. Jednak se teď vyrojilo nějak velké množství bikin (a vy víte, že tuto kategorii ja přímo “miluju”), a druhak právě ta subjektivita hodnocení.

Osobně se mi těla bikin spíš nelíbí než líbí, přijde mi to “málo”. Ale předpokládám, že kdyby definice fitness postavy existovala, začínalo by se právě u této kategorie, dost možná by se tato kategorie stala právě ideálem fitness postavy. Možná si dost fandím (asi určitě 😅), ale tak nějak si myslím, že kdybych vytrvala a sesekala tuk na nějakou hodně nízkou hodnotu (řekněme 10 % a méně), mohla bych si na ta prkna stoupnout taky. Ostatně – sem tam na IG vídám případy, kdy se slečny rozhodnou soutěžit po velmi krátké době posilování, já si ale myslím, že tato soutěž potřebuje mnohem víc než jen 6-12 měsíců přípravy. Ale třeba se mýlím – zatímco někdo potřebuje delší + kvalitnější přípravu, někomu může stačit kratší a velice intenzivní (těch já zastáncem nejsem, dle mého názoru to má rychlý sklon k tomu, že se člověku vše znechutí a nakonec bude vypadat hůře než před přípravou – čest striktním výjímkám 🙏).

No, ale abych to tedy nějak shrnula – mým troufalým názorem zůstává to, že přesná definice fitness postavy neexistuje. Protože každý z nás má v hlavě nějakou představu, která se více či méně přibližuje námi nastaveným “hranicím” fitness sféry. Je to názor čistě subjektivní a nikdo nám nemůže mít za zlé, že se nám (ne)líbí to, co se nám (ne)líbí. Protože to, co pro někoho může být pomyslným stropem, je pro někoho jiného pouze odrazovým můstkem. A z toho vyplývá, že bychom si všichni měli dávat pozor na to, co říkáme či píšeme. Většinou totiž nevíme, s jakými bubáky, ať už fyzickými či psychickými, se ten druhý potýká, a to co pro nás znamená pouhé nevinné zkonstatování nějaké skutečnosti, může druhého solidně zamrzet, protože ta postava, kterou my jen tak smeteme ze stolu, je jeho životní dílo, životní úsilí a třeba i ten pomyslný strop. A když to zkombinujeme s tím, že se spousta lidí nemá rádo (i když si myslí pravý opak), je na průšvih zaděláno. Ale o sebelásce až někdy jindy, taky se jí neustále učím a stále čekám, kdy vyjde slunce i v této oblasti. 🙈

Takže tak no. Moji představu o fitness postavě již znáte, ale ještě jednou – jsou na ni potřeba vlastně jen dva předpoklady: takové procento tuku, aby měly svaly šanci se ukázat + množství svalové hmoty větší než je obvyklé. Teď je řada na vás – máte svoji vysněnou představu o té “pravé” fitness postavě? Pokud ano, podělte se se mnou buď v komentářích a nebo v directu na Instagramu. 🤗

Pac a pusu, Gábi

Poznámka: Fotku v náhledu jsem nevybrala náhodou, jak můžete vědět z mého Instagramu, jedná se o moji doposud nejlepší formu, a i když bych na ní našla spoustu nedostatků (např. na mě až moc malé svaly), jsem na ni pyšná a i přes to všechno je to pro mě stav hodný označení fitness postava (nebo spíše ten správný odrazový můstek). 🙃

21.11.2017 Add Comment

#Kecoprdy: Neosobně o sobě aneb proč v noci nespím

Můj milý deníčku,

dnes jsem chtěla sepsat týdenní report naší objemové fáze – zjistila jsem však, že k tomu asi nemám moc co říct. Chtěla jsem také sepsat duchaplnější článek na téma Existuje vlastně definice fitness (těla)? (článek bude! 💩), ale moje Múza mě opustila. Tak co teď? “Piš, prostě piš. I kdyby to nikdo nečetl, víš, že ti to pomáhá pročistit hlavu.” – asi tak nějak by zněl přepis hlásku, který mi v hlavě zní. Tak já ho tedy poslechnu. Dopředu říkám, že neručím za to, co na následujících řádcích vyplodím, dost pravděpodobně to totiž bude pelmel úplně všeho, co se mi honí hlavou (klasické kecy prdy Šáši Krusty). A že je toho v poslední době dost… 🤔

Dnes se měnil letní čas na zimní. A já si tak nějak uvědomuji, že ten čas poslední dobou neskutečně letí. Sotva se ráno probudím, už je zase večer a já jdu spát. A i když každý den probíhá přesně podle mých plánů, krapet mě to děsí. Jsem člověk, který se snaží z každého dne vytěžit maximum, zatím nenastal okamžik, o kterém bych si zpětně řekla, že ho lituji (pokud nepočítám takové ty ženské depkoidní kecy). A taky doufám, že ten okamžik nikdy nenastane. Ale poslední dobou se mi v hlavě rodí obrovské množství nápadů. Takových, které bych chtěla uskutečnit, ale na které bych potřebovala, aby měl den alespoň 72 hodin (a svoje druhé já k tomu). Některé nápady jsou krátkodobého charakteru, jiné dlouhodobého. Ale všechny směřují k mému lepšímu já a růžové budoucnosti…

Kdybych se měla nějakým slovem vydefinovat, byl by to jednoznačně kreativec (konečně to po 26 letech vím s jistotou 😅). Dokážu během chvíle vyplodit stovky nejrůznějších nápadů a řekla bych, že i dost použitelných. Z toho jsou ale okamžiky, kdy se nezmůžu ani na jeden. A teď co je lepší? Obávám se, že ta druhá fáze. Proč? Protože ve chvíli, kdy moje mysl začíná plodit kreativní myšlenky, se jimi začínám zaobírat, a moje myšlenky získávají prioritu plus veškeré mé soustředění. Já se pak ocitám v nekonečném kolotoči, který je v lepším případě zastaven vyšší mocí (např. prioritnějším úkolem) a nebo v tom horším případě končí mojí nespavostí. Dlouhou dobu jsem noční buzení se přisuzovala změnám ve stravě. Budiž, asi tomu tak nějakou chvíli i bylo. Ale včera jsem si uvědomila, že moje problémy se spánkem mají mnohem hlubší kořeny – a těmi je právě ta příliš kreativní, bujná fantazie, která vymýšlí jeden (business) plán za druhým. A když si k tomu připočtu proměnnou typu čas, můj mozek pak velice rychle vyhodnotí spánek jako zbytnou činnost, která se dá nahradit právě prací na těch lepších zítřcích (protože o ty se bohužel musíme postarat sami).

Byly noci, kdy jsem skutečně vstala po dvou hodinách spánku a šla pracovat, protože můj vnitřní hlásek zavelel, že než čučet do blba a pokoušet se usnout, tak radši dělat něco produktivního. Jako ano, v podstatě s ním souhlasím. Když už jste v té fázi, kdy se marně snažíte zabrat, tak je lepší jít dělat něco, co by vás případně mohlo opět unavit (v tomto je práce suverénní jistotka). Ale je to pak všechno se vším. Kdybych nechodila do práce, necvičila a neuvědomovala si něco jako důležitost regenerace, snad bych se i dobrovolně spánku vzdala (magor 🤦‍♀️). Jednu dobu (= na vejšce) byla noc v podstatě nejproduktivnějším obdobím mého dne – 90 % všech mých grafických návrhů vzešlo právě tehdy. Ale daní za to mi byl rozhozený biorytmus, kdy jsem pak nebyla schopna přes den cokoliv udělat. No a právě pravidelné navštěvování současné práce vše změnilo. Opět jsem se naučila fungovat přes den a v noci naopak tvrdě spát. Ovšem do doby, než jsem si uvědomila, že chci od života (a hlavně od sebe) mnohem více.

Asi to bude znít jakože jsem nějaká kariéristka či workoholik, to opravdu ne (a workoholikem ani nikdy být nechci). Ale spolu s pravidelným posilováním jsem zjistila, že mě baví posunovat své hranice. A to nejen ty fyzické, ale hlavně ty osobnostní. Baví mě se neustále challengovat a pak se v hlavě plácat po zádech, jak jsem dané výzvy splnila. Baví mě si stanovovat cíle a jít za nimi. Baví mě si dělat TO-DO listy a odškrtávat si splněné úkoly. Znovu mě začalo bavit učení (a to jsem ho na VŠ a SŠ nesnášela) – to hlavně proto, že už konečně vím, co od života chci, a co pro to musím udělat/naučit se (tudíž je to učení potřebné, ne zbytečné, jak tomu mnohdy na SŠ/VŠ bývá). A já prostě chci naplno využít svého potenciálu a toho, kdo vnitřně jsem – KREATIVEC. Proto se příštích pár měsíců hodlám naplno ponořit do tajů webových aplikací. Pokud totiž shledávám něco velice kreativním (i když psychicky opravdu náročným), pak je to právě programování, návrhy databázových systémů, atd… A ruku v ruce s programováním/designováním chci dělat něco, co mě baví snad ještě víc! Něco, co velmi úzce souvisí s mojí milovanou posilovnou a fitness odvětvím celkově. Tuto část si však nechám ještě pro sebe, není to nic jistého, a tak to nechci zakřiknout. ☺️ Prozradím jen to, že docela intenzivně pracuji na tom, aby se tyto plány do roka staly skutečností (wish me luck).

A protože je tento článek krapet #deepshit a já bych nerada někoho uvedla do deprese, chci ještě dodat, že takhle cílevědomá jsem vždycky nebyla. 🙈 Ještě loni jsem se plácala od ničeho k ničemu, neměla jsem žádné cíle ani vidinu toho, co by v budoucnosti mohlo být. V podstatě jsem ani nevěděla, co chci v životě dělat (profesně). Ale všechny ty události, které se za tu dobu staly (vytopeným MacBookem počínaje a osobnostní krizí o prázdninách konče), utvářely mé současné já. 💪 A i když se mi v poslední době hůře spí a moje hlava občas připomíná nekonečný zdroj energie, jsem za tento stav v podstatě vděčná. Protože pokud mám z něčeho větší strach než z nedostatku času a smrti (ano, bojím se smrti, a hlavně smrti z udušení), tak je to promarnění života. Takže závěrem jen jedno takové klišé, které slýcháváte/vídáváte dnes a denně – dělejte v životě to, co vás baví a naplňuje, a obklopujte se těmi správnými lidmi. Protože právě lidé kolem vás utváří to, kým jste, což zase určuje to, jestli na své cíle dosáhnete či nikoliv – to přeci dává smysl, ne? 😌 A ne nadarmo se říká, že je člověk průměrem 5 nejbližších lidí ve svém okolí – já se o tom přesvědčuji dnes a denně. ☺️

Dobrou noc!

 

Gábi

 

 

29.10.2017 Add Comment

Lord Voldemort se vrátí. Živý, v plné síle.

… asi tak nějak by mohl být nazván článek, který právě píši. Nemá to nic co dočinění s Harry Potterem, ale nevím proč mi to v souvislosti s daným tématem vyvstalo v mysli. 🙂

Někteří z vás vědí, že jsem si v lednu deaktivovala Instagram (a někteří se to dozví právě teď, ha!). V tu chvíli jsem k tomu měla racionální důvody a moje nechuť k této sociální síti byla tak veliká, že jsem již nechtěla být součástí této komunity (i když mě v poslední době mile překvapuje, viz #30secondstransformation, které kolují ve fitness sféře, a to je vlastně to, co mi tak vadilo). Ani na chvíli jsem tohoto počinu nelitovala. Až do okamžiku, kdy se v mém osobním životě začalo ku*vit vše, co se dalo (a to jsem ještě netušila, že je to pouhý začátek dlouhé éry). Najednou jsem si přišla jako kus neschopného a naprosto zbytečného individua, které by jistojistě nikomu nechybělo, kdyby z povrchu světa zmizelo (ano, přesně takové pocity zažíváme my ženy ve stavech hlubokých depresí, viď Ivi O:-)). V ten moment jsem chtěla jediné – uzavřít se do sebe a s nikým nekomunikovat, nic neřešit. Chtěla jsem, aby to všechno byl jen sen, ze kterého se probudím, a zase bude dobře. Ale dobře nebylo. Abych pravdu řekla, už si ten sled událostí nepamatuji (taky proč v hlavě uchovávat něco, díky čemuž jste měli takové psychické stavy), pamatuji si pouze dva, vlastně tři, zásadní okamžiky.

Ještě předtím, než se rozepíši dále, bych jen chtěla zmínit, že věřím na vesmírnou energii, osud a znamení, věřím v to, že všechny události, které se v našem životě dějí, se dít mají, že jsou to naše zkoušky, které buď zvládneme a postoupíme dál, a nebo se nám budou dít pořád dokola, dokud se z nich neponaučíme tak, jak máme. A že všechny osoby, které potkáváme, potkáváme z nějakého důvodu. Buď nás mají podrobit právě dané zkoušce, a nebo jsou to naše zrcadla, a nutí nás tak uvědomit si, co bysme na sobě měli změnit (protože pokud mi na druhém vadí něco, co sama dělám, tak bych to přece neměla dělat, ne?). Ale o těchto tématech se dá básnit do nekonečna, ideálně pozdě večer, se sklenkou vína a vodnicí po pravém boku.

Ale zpět k milníkům. Prvním z nich byl pád žebříku. Víte jak to je, občas si jen tak v duchu řeknete “Dej mi znamení.” No a znamení jsou všude. Některá menší, některá větší, některá přímo dech (a zdraví) beroucí. To jsem tak jednoho krásného sobotního večera zamykala mříž před dveřmi posilovny, a najednou mě něco praštilo do levé části hlavy. V prvních okamžicích mi hlavou proběhl bleskový scénář typu: “Otřes mozku, rozražená hlava, komu mám psát nebo volat, aby pro mě došel? Zvládnu dojet až domů? Může pro mě táta dojít na zastávku? Nemám radši volat mámě, která je ve městě?” Během těchto 10-ti vteřin jsem s duněním v zadní části hlavy opřela žebřík zpátky na své místo a zjistila, že jen o příčku níže se vyskytoval nezabouchnutý hřebík, čili si tak začnete říkat, že mohlo být i hůř. Zkontrolovala jsem tedy zámky mříže a přivolala si výtah. Neustále jsem si kontrolovala místo na hlavě, zda mi opravdu neteče červená. A preventivně napsala kamarádovi. Poté jsem s relativně klidnou myslí odešla na zastávku, abych usedla do šaliny vstříc 20-ti minutové cestě domů. V šalině bylo všechno v pohodě, hlava se mi nemotala, ale šokem jsem měla stažené hrdlo a bála se, že jakmile si stoupnu k výstupu, omdlím. Naštěstí se nic takového nestalo, a já s klidem dojela až domů. Táta zkontroloval postižené místo a vše se jevilo jako v pořádku. Takže ano, najednou si začnete říkat: “Co to do pr*ele mělo znamenat?” A nenapadne vás nic jiného než restart. Fajn, najednou to tak nějak začalo do sebe zapadat – můj pocit ohledně sebe samé, myšlenka hledání si nové práce, přehodnocování cvičení … To všechno dávalo smysl.

Ale bohužel žebříkem to spíše začínalo. A co bylo horší, že se to dělo v mém měsíci, v měsíci, na který se těším nejvíce – v březnu mám totiž jak svátek, tak narozeniny, a ačkoliv nejsem materialisticky založený člověk, beru tato data jako příležitosti k posezení s přáteli. Ale jak to tak bývá, na můj svátek si standardně skoro nikdo (kromě rodiny a úzkého kruhu přátel) nevzpomněl (mám ho na MDŽ, ha) a připomínat se nikomu nechci (na to mám zase svoji hrdost). Ale mile mě potěšili kolegové v práci, kteří si to přece jen zjistili a darovali mi Toblerone s tulipánem. <3 V tento okamžik se zastavím, ono to má ještě pokračování, o kterém ale psát nechci. Každopádně to byl první slzami protkaný den (a druhý milník) v mé sekvenci na pendrek událostí, u kterého jsem si opravdu už začala říkat, co jsem komu provedla tak strašného, že se toto všechno musí dít. Byl to také okamžik, kdy mě přešla veškerá chuť do cvičení. Nebyla jsem unavená, nebyla jsem fyzicky vyčerpaná, ale už jsem to jednoduše nezvládala. Byla jsem na pokraji vyhoření způsobeného z velké části dosavadním stavem v práci. A tento stav mě tak ubíjel, že jsem začala být apatická i v posilovně. Najednou jsem neměla sílu na vyšší váhy, u některých cviků ani na ty váhy, které jsem týden předtím zvládala jako nic. A při představě dalšího tréninku jsem v hlavě pociťovala znatelný blok, který nakonec dospěl v odvolání tréninku výměnou za pořádné zmasakrování zmasírování bolavé lopatky a hýždí (potřebovala jsem cítit jinou bolest než tu psychickou).

A třetím zásadním okamžikem, o kterém už většinou víte, byl můj narozeninový den – sobota 11.03.2017. Nic jsem na tento den neplánovala – to, jak to dopadlo na můj svátek, mi vzalo veškerou chuť do jakýchkoliv akcí. A kdybych tušila, co mě hned po ránu čeká, věděla bych, že jsem udělala dobře. To mi tak v 8 hodin ráno mamka otevře dveře do pokoje a pustí mi dovnitř nadrženou fretku, která ihned vyskočí na můj stůl, aby se mohla napít z vázy, ve které byla narozeninová květina od táty. Jenže co se nestalo – Caspík svojí váhou vázu převrhl a rovnou na můj MacBook Pro. Takže následoval výstřel z postele, sušení notebooku, slzy, slzy, slzy, a smiřování se s tím, že ta mokrá základní deska už to prostě nerozdýchá (což se nakonec potvrdilo). Vzteky jsem třikrát uhodila do kuchyňské linky, abych se při třetí ráně trefila do okraje dřezu a narazila si malíčkový kloub. Najednou se z mého narozeninové dne stalo slzavé údolí také u mámy, které ruply nervy (za poslední rok se toho v naší rodině stalo opravdu hodně) a s otázkou “Proč se tohle musí dít právě nám?” jsme se uklidnily, že se to tak asi stát mělo (shodou okolností jsem měla v plánu kupovat si nový ntb, ale tento jsem chtěla nechat mámě) – den předtím jsem dostala pracovní nabídku, která se neodmítá, ale bohužel k ní potřebuju MacOS, který co? Nemám a ještě minimálně 4 týdny mít nebudu.

A proč to vlastně všechno píši? V ten moment jsem měla dvě možnosti – zůstat na dně a litovat se, jak je všechno špatně a proti mně. A nebo zvednout zadek a bojovat. A já se rozhodla bojovat. Protože:

“I will fight till I take my last breath, I got the heart of a warrior, the heart of a warrior. I’ve been down, I’ve been out and I bled, I got the heart of a warrior, the heart of a warrior. I’ll never back down!” – Dizzee Rascal feat. Teddy Sky

Odešla jsem na hlídačku do posilovny a rozhodla se pro trénink nohou podle Ch. Thibaudeaua. A i když mám z preworkoutů respekt, rozhodla jsem se vzít si na pomoc Napalm. A víte co? Byl to nejlepší legday za dlouhou dobu, během tréninku jsem byla na pokraji sil, ale o to lépe jsem se cítila poté! A když pak za mnou došla nejlepší kamarádka Ivča, aby se mnou v posilovně byla po celou otevírací dobu, ten den nemohl být lepší. 🙂 Vlastně mohl, protože v ten den tu pro mě byli lidé, od kterých bych to vůbec nečekala (a o to větší jsem z toho měla radost), stejně jako tu pro mě nebyli lidé, od kterých bych to naopak čekala (ale o takových “kamarádech” už vím, že je potřeba je ze svého života vyškrtnout, ne jen kvůli jednomu dni v roce, ale kvůli tomu, že tu nejsou, když je potřebujete, i když vy tu pro ně jste vždy – a to je vlastně i moje novoroční předsevzetí).

Sečteno podtrženo, všechno zlé je pro něco dobré, a kdybyste znali všechny střípky této mé životní skládačky, uvědomili byste si stejně jako já, že všechno do sebe perfektně zapadá. Moje nechuť ke cvičení byla včerejším dnem (sobota 18.03.2017) prolomena, a já už se moc těším na pondělní trénink, protože to bude opět něco nového. Aktuálně máme cca 4 měsíce do léta, a i když neplánuji bývat každý den u vody, plánujeme vyjet s Ivčou na Mallorcu a tam by se to hot body celkem hodilo. 🙂

Koho zajímá můj fitness (tý)deníček stejně tak jako fotky na mém IG účtu, toho na tomto blogu ráda uvítám, chtěla bych sem alespoň na týdenní bázi zase přispívat, protože moje tělo se za tu dobu, co jsem obnovila Instagram, docela dost vyvinulo a chtěla jsem se se svým progressem pochlubit. Sama jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet s ohledem na nový tréninkový a stravovací plán. Takže #staytuned, bude to snad velkolepé.

xoxo, Gábi Gábi

19.3.2017 Add Comment

Bylo nebylo (a nějak zase bude)

Když jsem loni v létě (srpen 2016) začínala cvičit s Leničkou masochistkou (konečně jí můžu udělat pořádné promo a zmínit i její webovky www.stenie.cz), věděla jsem, že jsem na počátku něčeho úžasného. Na počátku cesty za tělem, které jsem nikdy neměla, a o které jsem do té doby snad ani nestála. Ovšem moje vnímání a priority se se srpnem 2016 dost změnily. Začala jsem vnímat cvičení a posilovnu jako něco, co mě doslova naplňuje, ne jen pouhý koníček, ale životní styl. Něco, o čem už teď vím, že pokud se toho budu muset někdy vzdát, bude mě to velmi velmi mrzet. Ale to se snad v nejbližší době nestane. Aktuálně své tělo vnímám skoro jako domácího mazlíčka. 🙂 O toho se taky staráte, jak nejlépe umíte. Krmíte ho vybraným krmivem, pečujete o něj s láskou a snažíte se o co nejdelší životnost. A vlastně díky tomu poslednímu bodu jsem Leničku požádala o koučing.

Důvod na začátku byl jasný – vychýlený trapézový sval a bolavá záda. Leňu jsem za dobu návštěv naší Old Style Gym posilovny velmi dobře poznala a tak jsem věděla, že je to odborník na slovo vzatý. Velmi dobře rozumí tomu, co dělá, od stravování přes tréninky až po masáže. A to, co dělá, dělá velmi precizně a mnohdy i více než na 100 %. Máte cíl? Ale nevíte jak na něj? Tak přesně proto tu je. Nebude to snadné, a občas to bude bolet (hodně), ale bude to stát za to. Důkazem toho všeho jsem já. Aktuálně s ní trénuji již 5 měsíců, a lituji, že jsem do toho nešla dříve. Ale občas prostě musíte padnout na hubu (třeba si domrvit trapéz O:-)), abyste viděli jasněji. A pořád si myslím, že jsem prozřela docela brzy. 🙂

První měsíc byly naše tréninky spíše taková hra – testovaly jsme, co tomu mému tělu vyhovuje, zda cviky zaměřené spíše na zvýšení tepové frekvence (většinou blbiny na TRXách s vlastní váhou – a že nejsem žádný drobeček, aktuálka je 70 kg při 172 cm) nebo naopak silové cviky zaměřené na rozvoj svalů. A i když jsem zvládala dobře obojí, časem jsem chtěla více. Právě díky (teď už zrušenému) Instagramu jsem prozřela do světa českého fitness a osvojila si představu symetrického, osvaleného těla. Bikina ze mě nikdy nebude, tato soutěž se mi příčí, a nemám k tomu ani predispozice. Do vínku mi byla nadělena postava spíše mužského vzezření, ale naštěstí s vosím pasem. Takže mám silné nohy, větší hýždě, malé (spíš žádné) poprsí, ale k tomu všemu úzký pas. 🙂 Vždy jsem říkala, že nohy mám po taťkovi. Jeho maminka mi zase říkala, že zadek a nohy budu mít vždycky, že to my Macákovi máme v genech. A na nohách makám odjakživa (než jsem přičichla k posilování, X let jsem cvičila s přestávkami domácí programy typu Shaun T / Jillian Michaels).

I díky tomu jsem měla nerovnoměrně rozvinuté svaly. Zatímco vršek byl ochablý, nohama jsem mohla roztlačit snad i to auto (zatím ale neotestováno). No a proto jsme se doposud ve trénincích zaměřovaly z velké části i na vršek. Nejprve klasickými split tréninky s nízkými váhami (každý trénink jsem cvičila jinou partii vršku a separátně i spodek). Poté (v prosinci 2016) full-body tréninky s postupným zvyšováním vah (zde se jednalo o to, že každý trénink jsem cvičila všechny tělesné partie, čili záda, ramena, prsa, biceps, triceps, přední nohy a zadní nohy). Tento způsob tréninku měl obrovský vliv hlavně na rozvoj svalstva a síly ve vrchní části těla. Sice si pořád přijdu slabá jako moucha, ale na hrazdě už konečně bojuji se svojí vlastní váhou (i když s Leninou pomocí :-)). No ale soustředění se na vršek zase vedlo k zanedbávání spodní části těla. I když jsem měla každý trénink cviky na nohy, nestačilo mi to. Moje nohy byly doposud zvyklé makat (o to víc v mých začátcích v posilovně, kdy jsem je drtila každý trénink těžkými dřepy). A proto jsem se Leni svěřila, že bych svůj plán na leden chtěla mírně změnit a zkusit si něco jako #EverydayIsLegday challenge. Většinou se tento hashtag nebere až tak doslovně, používá se tehdy, když každý trénink cvičíte i nohy. Už to ale neznamená, že je cvičíte 7 dní v týdnu. No, já se netajím tím, že když mám cíl a správné vedení, jdu si za svým, což jsem si potvrdila hlavně v posledních měsících v posilovně. V plánu bylo tedy cvičení nohou každý, každičký den, byť lehce. Prostě jsem chtěla mít nohy pořád v zápřahu. Těžce s vlastními tréninky, které provádím o víkendu, když hlídám posilovnu. A doplňkově právě s Leňou a její kreativitou (bohudík je na šílené kombinace cviků přímo génius, ale když naopak zvolí nějaký standardní cvik jako např. předkopy, můžu si být jistá, že z toho stroje odlezu po čtyřech – vyzkoušeno).

A jak se mi vedlo? Ze začátku to šlo hladce a moje nohy si chrochtaly blahem, ale jelikož mě v půlce ledna skolila (opět) chřipka, byla jsem nucena svoji challenge přerušit. 🙁 S chřipkou jsem se setkala již o Vánocích 2016 a také v listopadu 2016, kdy jsme byly s mými děvčaty v Londýně. Proto jsem si řekla DOST, žádná další chřipka už nebude a tato se pořádně vyléčí a vyleží. I z toho důvodu jsem zavítala k doktorovi, u kterého jsem nebyla už cca 7 let. :-/ Ale občas je potřeba podstoupit oběti, o to víc, pokud máte vysoké cíle a tyto cíle chcete splnit. Dnes (26. 1. 2016) mám již “jen” rýmu, ale stále odkašlávám, takže do posilovny zavítám až příští týden.

V souvislosti s #EverydayIsLegday challenge jsem chtěla podstoupit i čtyřtýdenní minicut. No bohužel i na ten jsem rezignovala. Ze začátku nemoci mi nebylo dvakrát do zpěvu a měla jsem pocit, že tělo na mé minicut stravě strádá (aby ne). Proto jsem se rozhodla dát mu to, oč si žádá – jídlo, vitamíny, hory ovoce a medíkových čajíčků. A vyplatilo se. Sice ze mě není žádná Twiggy, kterou jsem se měla po minicutu stát (pokus o špatný vtip), ale i tak jsem se myslím dost krotila. Špíček na břichu stále mám, ten se mnou půjde i do horoucích pekel. Nicméně bych řekla, že na celkové tukové zásobě šlo něco málo dolů, stejně tak ale i na té svalové. 🙁 Hold takový je život, jednou jste nahoře, a z toho hned zase dole. Ale o to větší bomby pojedu příští týden, kdy zahajuji challenge novou, a tentokrát i s minicutem tak, jak má být. 🙂

Tak #staytuned, bude to stát za to. 🙂

GG

 

Poznámka z 19.03.2017:

K vyhodnocení #EverydayIsLegday challenge se ještě dostanu, ráda bych tento způsob posilování porovnala s tréninkovým splitem, který chystáme na období od 20.03.2017.

 

28.1.2017 Add Comment